Jarním Šluknovskem 2016
bez hůlek a bez čelovky

Profil trasy

Den první : Tak co Matype? Půjdeš na Jarní Šluknovsko? - pokouším se zlanařit kamaráda. 

Mimochodem kamaráda, kterého jsem NEpoznal díky sportu, ale díky časožroutu - počítačové hře Lord of the Rings Online, u které jsem proseděl přes 6000 odehraných hodin. Bakalářku i diplomku jsem psal levou rukou zatímco pravou klikal na myš a hrál a kypěl a kypěl... Naštěstí ty doby už jsou pryč :) On je jediný s kým se z tohoto u počítače stráveném životě stýkám nejčastěji spolu s jeho úžasnou rodinkou tak 4 do roka, navíc nás dva spojuje jiná záliba - běh.

“No šel bych ale nechce se mi jet samotnému někoho se pokusím sehnat,” mi odpověděl na můj dotaz.

Den druhý: “Tak jedu, ale jen na 50 km trasu s kamarádem s kterým běhám,” tak fajn aspoň se uvidíme v cíli nebo někde po cestě opáčím.

Den před akcí: “Kamarád nakonec nejede, já ale jedu :) navíc vyzvednu 2 lidi v Olomouci cesta mi alespoň rychle uteče,” poznamenává. Protože jsme měli rezervovaný pokoj pro tři tak ještě zkouším Míšu Nováka, který mi týden předem říkal, že bude uvažovat o účasti, během výběhu po trase Pražského Šutru.  “Matype vyzvedneš mě v Turnově na nádraží?” ptám se. Jo nou problem.

Tak začala celá šluknovská anabáze :)

Mapa Trasy

Den D 

Je pátek a je svátek. Dopravuji se na smluvené místo v Turnově a začíná pršet. ”Fajn to to pěkně začíná,” říkám si. Po chvíli již vidím přijíždějícího parťáka našeho týmu RUNit!.Náležitě se pozdravíme - neviděli jsme se půl roku, nevinechám také spolucestovatele a zalézám do auta. Vyrážíme dále na sever, směr je jasný - Mikulášovice, kde bych chtěl být nejpozději v 16:30 abych se stihl převléknout a dojít na vlak, potřebuji se totiž dostat na start závodu/utratrailu/dálkového pochodu  až do Krupky. Cestou míjíme pro mě důležitá místa - Jablonné v Podještědí a Lužické hory, kam rád jezdím běhat do nejbližších kopců s výbornou dostupností vlakem z té naší Mladoboleslavské placky. 

Uhýbáme ve Svoru a při pohledu na Klíč se mi znovu ježí chlupy na těle, nevím čím mě tento kopec tak uchvacuje. Už nám zbývá jen kousek. Všichni se ubytujeme v Ráji poutníků v útulný pokojích a já se začal pomalu připravovat na následující náročný den. Pavel (tak se kamarád jmenuje) zatím šel s kolegy, kteří shodou okolností bydlí naproti přes chodbu, nakouknout do tělocvičny. 

Tohle mám, baterky mám, jídlo mám, Magneslife mam, tak to mam vše a jsem ready jít na vlak. Během minuty se ale vše mění, během této minuty totiž dorazil Pavel zpátky z tělocvičny a oznámil mi, že Egon shání někoho, kdo by byl schopen odřídit auto do cíle. Tak mu Pavel řekl, že může i když teď odřídil cestu až z Rožnova, a mě že prý vezme na start. Tím začala několika hodinová anabáze v Egonově autě.

Cesta na start foto : Pavel Matyščák

Odešli jsme tedy do tělocvičny za Egonem, ten nás poprosil ať doneseme varnice do hospody k Vladařům tak jsme se obrátili a šli zase z kopečka, nevím na co, ale čekali jsme do 18:30, byl tak čas se posilnit předstartovním zlatavým iontovým nápojem. 

Ionťák - foto: Pavel Matyščák

Kolem půl sedmé jsme vyrazili do Krupky v napěchovaném Egonově autě směrem přes Sebnitz. Při projíždění městem, ale začalo Matypovi první velké dobrodružství. Egonovi totiž někdo volal, myslím, že to byl Aleš Z.,který se vrátil z pod Eiffelovky s 39kovou teplotou. Odpadlo tak 1 auto na převoz ze startu do cíle. Bylo rozhodnuto se už nevracet, ale vysadit Matypa na hranicích aby se dopravil vlakem z Dolního Žlebu zpět do Mikulášovic, aby se mohl vyspat na sobotní pade. Z jeho pozdějšího vyprávění to musela být opravdu bojovka. Jo a abych nezapomněl, ještě předtím, jen co jsme přejeli hranice projel mým tělem mráz. Můj mozek si až zde vzpomněl na čelovku, chyběla mu obrazová informace toho, že bych si ji dával k věcem potřebným na trať. S vytřeštěnými oči hrabu v báglu a opravdu se mozek nespletl - čelovka chybí. Tak to je vpr… no nějak si poradím třeba bude na startu mít někdo jednu navíc.. Cesta Německem s Egonem byla více než zábavná občas jsme nevěděli kam to vůbec jedeme a jestli dorazíme včas na start do Krupky. Naštěstí tu máme mobily s GPS které nás dovedou do kýženého cíle. Pomoci nich jsme dorazili do Krupky o 3 minuty dříve než vlak, kterým jsem měl v plánu jet. Potkávám se spoustou známých, které jsem za ten můj první ultra rok stihl poznat, zdravíme se a já se vždy nezapomenu optat na náhradní čelovku, bohužel nikdo neměl. Ještě se od prezentovat jsem ready to go. Bez čelovky, což jsem tedy vůbec neplánoval a také bez hůlek o kterým jsem poslední týden přemýšlel zda je brát nebo ne. Chtěl jsem vyzkoušet bez, stejně v předchozích stovkách jsem je držel převážnou část tratě jen v ruce a ani je nepoužil jen do těch nejstrmějších kopců a navíc ve skalách to jistě bude samý žebřík a schody tak by se mi jenom pletly v cestě. Ještě že tak, místo hůlek jsem totiž musel držet něco jiného - mobil kterým jsem si až do rána svítil na cestu, jinak bych byl v koncích, nebo bych se musel k někomu přidat aby mi osvětloval cestu. 

Devátá hodina večerní se přiblížila a 63hlavá skupinka nadšených lidí se připravila vyrazit vstříc 115 km dlouhé trase vedoucí Českem a Německem. 

Start - Foto: Jan Sedlák

START vyslovil Olaf a vše se dalo do pohybu. My směrem k lanovce na Komáří Vížku, a organizátoři na své kontroly. Běh Krupkou byl rychlý svítit si nebylo díky veřejnému osvětlení potřeba, zlom nastal až při nástupu na nejvyšší kopec na trase - Komáří Vížku. Kdysi v mládí jsem nahoru jel se sestrou, tetou a strejdou lanovkou, dnes po svých více než dvoukilometrovým stoupáním s převýšením 500 m. Nahoře na 4tém kilometru již čekala první kontrola s čipem, na kterou přicházím po 53 minutách na 20. místě. Moc se nezdržuji jen si z boty vytahují vložku která se mi posouvá a v botě zlobí. Podle profilu naklikané trasy nás teď čekalo víceméně klesání až do Dolního žlebu jen občasnými výstupy. 

Běh po hřebeni byl příjemný trochu foukalo a přituhovalo, ale lépe než běhat v třicítkách. Kulisu nám dělali bučící krávy, které nechápali voco go. Tu najednou se propadám do hlubokého bahna, sucho v botách je tu a tam, spolu s vodou se dovnitř dostává i bahýnko, tak pěkně čvachtám. Nějak to neřeším, protože vidím, že nám kravičky připravili podobný trailový terén ještě nějakých 200 metrů. Voda se mi dostává do bot ještě několikrát, ale celkem rychle mizí ven. Ve slabém světle mobilního telefonu málem minu kontrolu s fixem, naštěstí na mě houkne kolega pokračuji dál. Ani pořádně nevím jestli na trase bylo něco zajímavého, ale soustředil jsem se abych se nepřerazil, baterka mobilu už se pomalu vybila, naštěstí mam s sebou powerbanku - energii sbalenou na cesty a kabel. Energie zajištěna tak můžu pokračovat vpřed. Na panenské už nás vyhlížel Honza Sedlák, čmuchám zda neucítím věnečky ale nic, tak ochutnávám koblížky, ty sice tolik nemusím, ale teď se hodili a zasytily. 

Po červené turistické značce se dostávám k Tiským stěnám, ve tmě není nic moc vidět, ale tuším, že skály musejí být nádherné, skrze ně se dostávám k turistické chatce a pak dále pěkným trailovým seběhem k vesnici Ostrov a následně do vesnice Sněžník. V místní hospodě, kterou si pamatuji z loňska, kdy jsem ztratil stovkařské panictví, na nás čekala čipová kontrola s milníkem 31 km. Dobíhám na 23tím místě  4h53min od startu. U milé obsluhy si objednávám 0,8l kofoly a výbornou gulášovou polévku, kterou měním za obdržený lísteček z kontroly. Posilněn vyrážím výstupem na Děčínský Sněžník, mlha houstne, že by se dala krájet a já se tak musím soustředit na cestu ještě více. Trochu mi zlobí kabel u telefonu, jak si nedám pozor mobil se mi nenabíjí, musí vydržet ještě alespoň 4 hodiny než se začne rozednívat! Následoval 15 km dlouhý seběh do Dolního žlebu, trasa zde nebyla ničím zajímavá jen jednou jsem málem zakufroval když jsem včas neuhl na správnou cestu. 

V Dolním Žlebu čekali ony věnečky. Jeden se mi podařilo ukořistit a pochutnat si na něm, mezitím si tu odpípávám 20té místo a čas 7h20min od startu. Mám za sebou 45.5 km a stále nejsem ani v půlce. Chvíli klábosím s osazenstvem kontroly, beru na cestu banán a utíkám směrem k Německu. Po chvíli následovalo stoupání zajímavou dlážděnou cestou, nevím koho to napadlo dláždit lesní cestičku, ale budiž. Začalo svítat, ptáci se probudili a jejich zpěv mi hrál jarní písničku prostupující jarním lesem, tma pominula a já tak mohl uklidit mobil a konečně mít volné ruce. U hranic s Německem míjím Evu a Dalimila a stoupáme na vrchol Großer Zschirnstein. Ihned v první vesnici Kleingießhübel je vidět jak prožívají sousedé velikonoce, všude spousta výzdoby, stromy ověšené kraslicemi, slamění králíci a slepice, prostě nádhera. Nevím proč, ale zdálo se mi tam všechno barevnější, rozkvetlejší a upravenější. Přes další mírná stoupání a klesání na Kohlbornstein kde musí být za bezmlžné viditelnost jistě pěkný pohled se blížíme ku Kleinhennersdorfu a konečně Bad Schandau.

Stoupání na Kohlbornstein

Elbe u Bad Schandau, smrad po rybách

 Zde končila noční část stovkařské trasy a začínala část denní. Startovali tu také kratší - dětské trasy 50km, 30ti a 21 km. Jakmile jsem se dostal k hlavní silnici vedoucí do Bad Schandau bylo velmi cítit Elbe rybinou jako by právě někde probíhal výlov kaprů. Než jsem došel k nádraží začalo celkem silně pršet, celou noc bylo počasí v pohodě a takhle se to kazí, předpověď však na sobotní den slibovala polojasno a vyšší teploty. U nádraží už čekala kontrola v čele s Olafem. Je zde 65 km trasy na kterou přicházím v čase 10h45min na 15tém místě. Wow valím oči takové pěkné umístění na Olafoakci jsem ještě neměl. Něco jsem tam do sebe hodil a pokračoval, déšť sílil a nechtělo se mi jen tak postávat. Přes most nad řekou Elbe se se dostávám na druhý břeh.

Dalším dílčím cílem je stolová hora Lillienstein, která na snímcích z internetu vypadala moc pěkně. Pro nás to znamenalo 300metrové stoupání od řeky až nahoru na skálu a první železné schody a žebříky. 

a ejhle první schody foto :Pavel Matyščák

Bohužel mlha se stále držela nízko nad zemí a nebylo tak nic vidět. po označení kontroly se tedy vracečkou a odbočením na modrou sbíhalo zpět na úroveň Elbe a podél něho až do městečka Rathen. 

Rathen a blížící se skály

Před městečkem již byly vidět nádherné skalní masivy tyčící se vysoko nad hladinou řeky. Náš úkol bylo dostat se nahoru, Bylo cca 9 hodin ráno a začal tak všude pomalu houstnout dav turistů a výletníků. 

Nahoře ve skalách

Po půlhodině jsem věděl kam má drtivá většina z nich namířeno. Tím místem byl úchvatný Bastei a most. Takové přírodní krásy mě vždy dostanou, kdyby bylo více času tak projdu všechny vyhlídky a zákoutí, ale závodím. 

most Bastei

pohledy na skály

Skála samá skála

Opouštím nerad tento TOP dnešního výletu a zástupem lidí se dostávám ke schodišti vedoucím sklalami Schwedenlöcher. Skoro u konce se vrací Luboš Pivarči zpět nahoru, protože zapomněl K13 a trochu ho lituji, bylo to opravdu docela hodně schodů.

mezera ve skalách

Na samém dně u jezírka Amselsee mě dobíhá Matyp se spoluběžcem. Prohodíme pár slov a snažím se chvíli držet jejich padesátkařské tempo. Trochu se to daří a když ne tak je doběhnu na tajné kontrole u Ziegenrückenstraße, dále u vyhlídky Hockstein a nakonec ve městě Hohnstein ve které se nachází pěkný hrad. Všichni tři jsme přemýšleli kam pokračovat kluci se rozhodli jít po modré déle za město, ale já se vydal jinudy, nakonec se ukázalo, že jsem se nemýlil a kontrolu odškrtával v lese za městem. Kluci mě za chvíli doběhli, proběhlo nějaké focení a pokec.

Společné foto s Matypem

Kousek jsem s nimi ještě běžel, ale pak mi to přestalo jít a u Brandu, kde začínalo klesání po schodech jsem zpomalil. Na schodech vedoucí do údolí se už ohlašovali plosky chodidel, snažil jsem se je však ignorovat. Co slezete dolu musíte zase vylézt nahoru, do vesnice Waitzdorf. Na místním parkovišti si málem zničím mobil, který sebou plácne o asfalt, naštěstí sklem nahoru tak si jako suvenýr odnáším jen škrábance na zadním krytu. Asi se trochu zasním neboť pokračuji po silnic, ale to je špatně asi po 300 metrech zjistím, že kufruju tak se snažím dostat na správnou trasu skrze houští a kapradí. Opodál cesta klesala podél průzračného potoka a následně už po silnici do Goßdorf-Kohlmühle. Zde v čele s Honzou sedlákem čekala poslední čipová kontrola. 95 kilometr jsem zvládl za 17h10min na suprovém 13tém místě.

Kontrola na 95. kilometru foto Jan Sedlák

Odpočinek a posilnění před dalším putováním, s Lubošem foto: Jan Sedlák

Nepohrdl jsem zde výborným gulášem a jinými doplňky stravy a také si trochu odpočinul. Luboš už doběhl a já se rozhodl na něho počkat. Ještě jsem si doplnil pití a když si orazil i on rozloučili jsme se a vyběhli na poslední etapu. Dlouho jsem s Lubošem ale nevydržel, navíc jsem dostal křeč do stehna při zavazování boty. Chvíli trvalo než jsem ji rozchodil. Cestička se klikatila podél železnice a řeky Sebnitz. Zde mě začala bolet chodidla už více, nevím proč mě nenapadlo vzít boty s vymáchat je v řece a pořádně očistit i vložku (druhou jsem měl od komáří vížky v batohu) bolest totiž způsobili malé kamínky z bahna, které jsem nabral na začátku cesty, mohl jsem si tak ušetřit trochu trápení. 

Od říčky jsem vylezl na na asfaltovou silnici a pokračoval do Lichtenhainu. před rokem jsem v tomhle městě začal kulhat s namoženou šlachou u nártu, dnes zlobí jiná část chodidla :) Poslední úsek se mi zdá až moc pomalý, už nejsem schopen běhu a jsem rád, že vůbec jdu. Zbýval už jen poslední kopec a poslední kontrola. Na pašerácké cestě však kontrola chyběla, telefon mi nešel nabít ( ukroucený kabel) tak jsem neměl jak vyfotit rozcestník a ani Ofafovi se nedovolám, sakra dostanu DSQ nebo penalizaci honí se mi hlavou. Asi 10 minut přemýšlím co s tím, jestli není kontrola náhodou až u dalšího rozcestníku, ale vysvobodí mě 50kařský kolega, který akorát dorazil. Zavolal a dozvěděl se, že kontrolu někdo ukradl /strhl/ zničil. Spadl mi kámen ze srdce a společně jsme už jen seběhli dolů z kopce do Mikulášovic. Do tělocvičny přicházím se soumrakem na 15tém místě, Od startu uběhlo 21h43min27s, bylo to ale setsakra dobře strávených 21h43min27s. 

V cíli si dám pivko a nabízenou gulášovku a odpočívám po chvíli doráží další účastníci tak všichni tleskáme. Ještě pozoruji trable s varnicí a čajem u které odpadla páčka a proud tekoucího čaje se tak nedařilo zastavit dokud někdo nepřiběhl s kleštěmi. Volá mi taky Matyp jestli už jsem v cíli, a že se sejdeme v restauraci u Vladařů. Jdu tedy tam pro klíče a po hození se do gala na pokoji se k němu vracím. Spálené kalorie doplňuji pečenými vepřovými žebry a pivem, nicméně se začíná ozývat únava a pomalu mi klesá hlava, tak se zvedáme než upadnu do bezvědomí. Do něho padám chvíli po tom co dorážíme na pokoj.

Garminy Fenix3 zaznamenali 121 km s pozitivním 4178m a negativním 4080m převýšením

Ze startujících 63 stovkařů dokončilo 54, rozdíl mezi prvním a posledním byl 30 hodin ( 1. místo 14h30 min, 54. místo 44h 20min) oba jsou to borci protože bych to tak rychle nezvládl a naopak bych tak dlouho na trati nevydržel.

Trasa byla famózní a docela těžká v porovnání s Ledopády.

Toto byla poslední stovka pro moje botky Race Ultra 290, ušli se mnou 7 stovek a více než 1000 km. Děkuji i jim...

To je chceš vyhodit? ja bych v nich ťapala dál...