Pražská stovka - EKUT 3

„Čus jak pojedeš v pátek do Berouna? Vlakem? že bych se přidal“, ptám se Michala.

„jj vlakem ... Libor asi také, tak se můžeme domluvit všichni“, mi odpovídá.

„jo budu rád“, mu odpovídám

„to já taky! :)“ mi odpovídá….

Introduction

V pátek celý natěšený už stepuji na Hlavním nádraží s lístkem v ruce. Byl jsem pověřen resp. jsem se nabídl, že ho koupím a čekám na kamarády, se kterými jsem se dohodl na skupinovce. Najdeme si pěkné místečko ve vlaku a debatíme přerušeni zastávkou na Smíchově, kde se do vlaku cpe spooousta lidí s hůlkami (kam asi všichni jedou?).  Celý (anebo skoro celý) obsah vlaku vystupuje v Berouně a zamířil si to přímo do tělocvičny, kde bylo zázemí závodu.

Zdravím se se známými tvářemi a jdu se připravit na celodenní putování. Tentokrát se vybavuji i pilulkami - solné tabletky co mi koupil Michal, nějaká BCAAčka a Magneslife si dávám do pytlíčku a jsem zvědav, jestli budu mít nějaké křeče. Podle návodu ještě polykám 6 tabletek BéCéáček a balím. Jdu k dlooouhé frontě…, aha přivezli banány, když však dojdu na řadu, dostávám místo nich kartu na kontroly a itinerář škoda chuť na ně by byla…

Čím blíže se 23 hodina a 30 minuta blížila tím více se mi svíral žaludek, ještě že ty banány nebyly. Nicméně nebylo vyhnutí. Překvapen jaká je v chodbě školy kosa a jaké je venku teplo jsem vyrazil před bránu. Po Michalovi ani stopa tak snad mě dožene.

10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2 ,1 START

ACT 1 BEROUN –BEROUN 60 OLAFOkilometrů

Stoupáme na děd všichni to valí jak na rovině, jak by ne když jsem se na startu ocitl v čele. Za 10 minut jsme konečně z asfaltu na příjemně měkkém blátíčku a nohy si lahodí. Proč jsem se ale jen tak nabalil? Potím se jako vrata u chlíva, achjo v půli kopce jsem celý mokrý a rozepínám bundu a ventiluji.

Narazil na mě Michal. Prohodili jsme pár slov a chtěli jít spolu. Co se ale nestalo. Michal vyrazil z  jednoho ze seběhů dolu, bylo sice bláto, ale jeho boty držely tak běžel jak splašená kobyla. Po kiláku se otočil a já nikde. Já se za ním hnal, ale prostě byl rychlej. Neviděli jsme ještě dalších 5km. OK, toho už nedoženu, půjdu na pohodu třeba ho ještě dojdu. Došel. Ale až po následujících cca 18hodinách. Každopádně právě ta vidina ho dohnat a pokecat mě nutila se posouvat dopředu vyšším tempem než bych zvolil v případě, kdyby mi o nic nešlo.

První kilometry ubíhaly skvěle, bylo to totiž stále z kopce, stoupání přišlo až před první čipovou kontrolou. Myslel jsem, že tak někde pobíhá splašená kráva Milka a její zvon vyzvání do noci, ale nakonec to byla kontrola. Mňááám pomeranč a Kofola rychle to hodím do sebe a sbíhám dál. Co ale čert nechtěl ve Zdicích se mi začíná bortit levé lýtko.  Do křeče nepřešlo tak zpomaluju, masíruju a házím do sebe Mageslife ( měl jsem si asi dát už na startu). Předhání mě několik lidí, ale mě je to teď celkem jedno. Ve zdicích málem zakufruju, když slepě následuju holky, takže mě předchází ještě další lidi. Hned za Zdicemi se ve větší skupince zarazíme a hledáme kudy dál.

Před Vraní skálou za mnou někdo funí, nebyl to býk ale Martin Dungl, pěkně mu to běželo, zatímco já si jdu pomalu a čekám, až zabere to magnesium. Vraní skálu bych rád viděl za světla, výstup na ni byl v pohodě, sestup už se snažím zrychlit.

Další úsek bych si vybavil až pod hypnózou. Dohromady bych dal jen malé střípky v podobě Trailpoint občerstvovačky, potůčků přes cestu a mokrých bot když mi do nich nateklo, ale co si pamatuji nejvíce jsou zářící hvězdy.. U Máminky se divím, že je kontrola pod rozhlednou a ne až úplně nahoře.

V novém Jáchymově pípnu a sedám si ke stolu, zároveň se v duchu ptám co tu ještě dělá Eva Zborníková a  Martin Hlaváč. Hlad zaháním gulášovkou, žízeň po cukru Kofolou a dopuju se v podobě solné tabletky jako prevenci před křečemi. Na mobilu se před odchodem ještě podívám na průběžné výsledky.  Ajaj ten kluk je hodinu přede mnou, toho už nedoženu škoda na Loučení se sním šlo dobře…

Trasa ubíhala celkem rychle občas v nepříjemné mlze, až na Čerchov, kde jsme byli varování před pádem ze skály. Pohoda je tma není nic vidět tak čeho se bát, čekal jsem větší maso.

V následující části se mi vrátil život do žil, tak se mi daří klusat i do kopců. Přes Nižbor se dostávám na Hradiště, kde se začíná rozednívat a dokonce se mi daří i nějaké lidi míjet a předbíhat. 

Ve Stradonicích poklábosím se zvědavým pánem co se to děje, valil oči, když jsem mu říkal o 130 km okruhu Beroun – Beroun a pokračování Beroun – Praha. Cestou necestou stoupáme opět na Děd a z něho klesáme do mlhou zahaleného Berouna, brr to je kosa.

Zdá se mi, že tu jsem celkem brzo po 9,5 hodinách. Počítal bych s takovými 10,5 hodinami. Deadline byl po 12ti hodinách kdy se odváželo vše, co ve škole zůstalo. Já si tam nechal jen vodu do camelu, ale pár lidí se chtělo přezout nebo převlíknout.  Cestou míjíme borce, co už razí nahoru a mezi vilkama zdravím v protisměru Michala, před něčím mě varuje, že si nemam někam sedat, ale moc nechápu.

V depu potkávám už převlečeného Martina Hlaváče: „Nebavilo mě to. Tebe to baví?“ mi říká. „ Ano baví“ odpovídám. Navíc chci pokořit ten EKUT představuju si v duchu. Doplňuji si tu Magnezii do camelu a na občerstvovačce se láduju  pomerančema a sušenkama a zapíjím to čajem a kofolou. Strávím tu víc času, než jsem chtěl - přes 30 minut takže odcházím.

ACT 2  BEROUN – PRAHA (Modřany) 70 OLAFOKilometrů

V následujícím stoupáku na Děd (už potřetí) zdravím lidi co už ze stovek znám: v mlze Elišku a Petra Kotláře, na sluníčku kluky Hejkrlíkovi a kousek výše Libora Pavlíka a úplně na kopci Evu Zborníkovou, která popřeje, ať to mi to šlape.

Cesta rychle ubíhala, velmi hezká část na kterou rád vzpomínám byla mezi Brdačkou a Ostrým, nádherná cesta pokrytá listím, kde se super běželo. Seběhem jsem se doslal znovu do na periferii Berouna, abych později stoupal po červené mezi myslivci, kteří nikoho naštěstí nepostřelili, ač se mezi nimi našlo pár lidí pod parou až do Zdejciny.

Zde mi nějak dochází síly a dost začínají bolet stehna, seběh Zdejcinou se mi vůbec nelíbí a na cyklotrase k lávce přes Berounku mě dohání Lukáš Košťál se slovy: „ A mám tě.“ Já jen pokrčím rameny a pokračuji přes namrzlý most do Hýskova. V Hýskově doplňuji ve vietnamském obchůdku cukry v podobě jablka, čokolády a koly a razím dál. Přidávám se k jednomu klučinovi, který mě víceméně bude celou zbývající trasu táhnout dopředu, trochu kecáme, ale nebylo to jako s Michalem. Cesta nás vede na Plešivec, kamenitým, ale krásným terénem, takový kopce po kamenech mam rád jen to listí nemusím, protože chci vědět kam šlapu.

Sakra jak je to možný? 13 kiláků od chatek v Berouně a už jsme zase v Berouně? Dobře klikatá cesta to je to se musí nechat. Když míjím ceduli, na které je Beroun přeškrtnutý čarou, si v duchu říkám, že už ho snad vidím  naposledy - povedlo se. Po nějaké době narážíme na běžce, ale nemá na sobě moc bláta ani baťůžek, jen papír v ruce, zdraví nás a ptá se zda jdeme Pražskou stovku. My přitakáme a on odpovídá, že tu mají orienťák.  Vzal čáru směrem k rozhledně u Lhotky u Berouna, my vyběhli také, ale dosti pomalejším tempem. Do Vráže to byla pohoda, občas mam i ten asfalt rád alespoň jsem oklepal bláto, než jsem doběhl do hospody. Původně jsem se ani nechtěl zdržovat a uvažoval sem, že vyrazím stíhat Michala, ale nakonec jsem usedl ke stolu.

Velkou chuť na vývar nebo česnečku jsem musel zažehnat obloženou houskou. Ta se salámem mi chutnala ta se sýrem už moc ne, ani kofolu tu neměli, tím pádem jsem se tu moc nezdržel a vyplazil se ven. Auuu moje stehna ztuhlá bolí a nechce se jim nikam jít, já je přemlouvám, ať toho nechají a ploužím se z kopce ke Svatému Janu pod skalou. Jakmile mě dožene kolega, snažím se cupitat za ním a víceméně se mi to daří, i když on je očividně více v pohodě. Po krátké vracečce jdeme ve Svatém Janu ke skále, která se nad námi tyčí, kupodivu si na ni rád vylezu. Výstup nebyl ani moc náročný a ten výhled stál za to, jen mohlo méně foukat, protože jsem málem přišel o itinerář s kontrolním papírem a také jsem rychle chladl. Cestou dolů jsem se rozběhl a odpojil se od kolegy, docela se mi vrátili síly a tak jsem v běhu přes kluzké Bubovické vodopády a Královu studni až do Karlštejna.

Jako ve Vráži i zde jsem měl chuť se jen odpípnout a jít dál, ale stejně jsem si sedl a snědl bramboračku. V restauraci ještě proběhla výměna baterií do čelovky a se znovu ztuhlými stehny jsem se vyplazil ven. Než jsem rozchodil nohy, dorazil můj souputník, prohodili jsme pár slov a pokračovali vpřed, došli jsme celkem velkou skupinku lidí a zbývalo už jen nějakých 3 × 10 km. Z cesty si pamatuji akorát tak stoupání do jakého si kopce, přičemž jsme si nebyli jisti, zda kontrola už byla nebo je nahoře na kopci, dále matoucí odrazky na singletrailu, volání Olafovi u Černošic protože podle itineráře měla být kontrola u silnice pod singletrailem, a v neposlední řadě brutální stoupání na Babku. Cestou nahoru mi zavonila nějaka zpráva mrknu naní ale nemam čas do toho brutáního kopce ji číst ale je od Michala a odpovídal, že mu odešlo lýtko a na levé noze má puchýř a také že je na nádraží. Ptal se, kde jsem tak odpovídám, že 3 km od hospody a mobil jsem uložil. Trochu jsem nepochopil, že nádražím myslel tu hospodu, já si v duchu říkal, že je škoda, že to vzdal. Překvapením bylo, jak sedí v té hospodě a dost mě taky vylekal, když mě pozdravil. Chtěl jsem si dát polívku a pití, ale obsluha mě dost naštvala. Ten chlap byl tak nalitej že ani neobsluhoval lidi co chtěli polívku, a vrcholem všeho bylo, že si načepoval pivo pro sebe  pak si šel  sednout k automatu a nás všechny měl na háku. Měl jsem žízeň po sladkým a  tak jsem se naštval, že jsem z pultu vzal lahev s Fantou (no bylo tam asi 2 deci a vypil ji) vrátil jsem prázdnou i lístkem na polívku a šel ven. Opustil jsem kolegu, se kterým jsem šel až z Hýskova, on chtěl počkat na kluky co s námi šli od Karlštejna. 

Připojil jsem se tedy k Michalovi a zbytek už jsme dali spolu. Už nám to moc neběželo ale snažili jsme se o trochu rychlé tempo, kecali jsme, a cesta tak ubíhala v před. Občas nejistí jestli jsme neminuli kontrolu, kolečkem kolem kostelíka a serpentinou dolů jsme se dostali na Branický most. Ten se mi už zdál nekonečný, ale zábava měla ještě přijít.  Tolik roklí, prudkých sestupů a výstupů bych v Praze tedy nečekal, pravda v těchto končinách jsem nikdy nebyl a neznám to tu. Při sestupech už chodím jako stařec s holemi a v duchu se tomu směju.

Cíl už byl pomalu na dohled, Michal hlásí, že za 7 minut bude půlnoc, zbývalo nějakých 60, říkám mu to musíme dát, ale nakonec to bylo až 16 s po půlnoci, škoda no.

Jako vždy nás s potleskem vítají už v pohodě a převlečení závodníci a Olaf předává diplomy s medailí. Ostatní se ptali kde je jakýsi Pavel Sedlák, jenže jsme nevěděli ani já ani Michal, až když Pavel přiběhl jsem se konečně dozvěděl jméno kolegy s kterým jsem takovou dobu šel.

JOOOO je to tam! Dal jsem EKUT to je paráda, příští rok zase. Uvnitř se bouří emoce radosti. Divím se, že mi neukápla slza jako na Laginhornu nebo na Valašském kilu, asi únavou nebo už se z těch stovek stává rutina.

Do cíle dobíhají další a další tleskám, loučím se s Michalem a jeho ženou a později ještě než usnu na židli, zalezu do tělocvičny do spacáku.

Nádherně strávený víkend a Mikuláš!

Reportáže:

Radek Brunner (130 km, 1. místo) ZDE

Eliška Majorová (130 km, 127. místo) ZDE

Zuzka Urbancová (130 km, 10. místo) ROZHOVOR

Lukáš Šichta (130 km, 44. místo) ZDE

Júlia Batmendijnová (130 km, 83. místo) ZDE

Honza Hanousek (130 km, 89. místo) ZDE

Tomáš Vrzáček (130 km, 122. místo) ZDE

Jirka Římánek (170 km, 129. místo) ZDE

Jitka Křížová (130 km, 152. místo) ZDE

Georgis Fasulis (130 km, 170. místo) ZDE

Míša Stránská (70 km, 92. místo) ZDE

Michael Novák (130 km, 82. místo) ZDE

Jirka Januška - profesionální fotky - ZDE

Zdroj: http://eithne.pise.cz/449-prazska-stovka-2015-ekut-3.html

EKUT 2

Report Aleše Zavorala zde

Report Elišky Majorové (2. část) zde

Report Lubomíra Nového ( 87 km ) zde 

Probouzím se po několika hodinách spánku do známého mumraje a hemžení závodníků připravujících se na další část EKUT. Po registraci a přesunu na stanoviště autobusu se necháme svézt MHD kousek za Ústí do Sebuzína, kde byl start nového dobrodružství. Olaf ještě poznamená, že podle předpovědi bude mrazivé počasí (směrem ke klukům v kraťasech) a ve 23:00 odstartuje závod. První část trasy asi ještě dospávám neboť si nevybavuji (až na pár momentů) průběh trailu až do seběhu Průčelskou roklí dolu do Brné. Mezi ty momenty co mi utkvěli v hlavě patří občerstvovací stanice pod Varhoštěm, výstup na tuto rozhlednu, nádherně zářící hvězdy a drsný pád Hanči Svitákové, když zakopla o kámen a letěla obličejem přímo na kamení pod ní při seběhu z Varhoště. Díky kolegovi, který po mě houknul, jsem nepřešel odbočku do Průčelské rokle a došel na další čipovou kontrolu bez kufru. Jako vždy i v Brné bylo k dispozici přímo exkluzivní občerstvení. Zvláště pečení netopýrci  sypaní sezamem mi padli do oka, a samozřejmě Kofola. Nebylo času nazbyt a tentokrát Průčelskou roklí  po druhém břehu potoka stoupáme do kopce až na Vysoký Ostrý. Zde opět nádherný výhled nad rozzářené Ústí a okolí, ale ani souhvězdí - Orion, Velký vůz,  Kassiopeia ba ani planety Jupiter a Saturn se nenechali zahanbit. Nevím, jestli už na při výstupu na Ostrý nebo až při seběhu ke Střekovu jsem se připojil k Michaelovi Novákovi, to jsem ještě netušil, že spolu dojdeme až do cíle. Seběh ke Střekovu byl pohodový, u hradu jsem očekával tajnou kontrolu, avšak nikde nebyla. Až pod kopcem, kde na nás Egon zablikal a odškrtl tajnou kontrolu jsme se mohli občerstvit (já kofolou). Přes Masarykovo zdymadlo na druhé straně Labe a krátkém zaváhání kudy vlastně ta žlutá značka vede, pokračovalo krátké stoupání k nebeským schodům. Naše duo se změnilo v trio tím, že se k nám připojil Petr Luberda. Takto jsme pokračovali přes Vaňovský vodopád a kolem Vrkoče do Vaňova a následně pohodovým výběhem přes pohádkový, ale v ranních hodinách poněkud strašidelný  les až do bodu, kde jsme si uvědomili, že jsme zakufrovali. Bylo to kousek před Chvalovem. Mi stáli na zelené, podle itineráře jsme měli jít po psaníčku, ani jeden z nás se na rozcestníku nepodíval do papírů a takto to dopadlo. Po krátké debatě jak pokračovat padlo rozhodnutí vystoupat kopec nad námi  na správnou trasu a doufat, že nemineme kontrolu. Pěknou železniční stanici našeptávající k tomu abych si sedl a počkal na vlak do Ústí  právě ve chvíli, kdy u mě probíhala menší krize, jsem se snažil ignorovat a pokračoval za Michalem. Petr se mezitím  někde vytratil a tak  jsme stoupali po modré kolem Moravanského potoka k vodopádu a na vyhlídku k mlynářově kříži jen ve dvou. Zde ochutnávám svoji první solnou tabletku a po rozhlédnutí nad krásou údolí jsme se dostali do restaurace v Dubičkách.

 Krásná restaurace (a servírka) vybízela k odpočinku a k částečnému nabití elektroniky, kterou tahám s sebou. V restauraci nás dobíhají Petr (který se tu od nás na dobro odpojuje, když si pochutnává na palačinkách) Andy Nováková (která vzala čáru a potkáváme ji až na Milešovce) Hanča Svitáková s Luky Růžičkou (se kterými se míjím celý EKUT 1 až do Velemína) a Libor Pavlík. Skoro po 30 minutách odpočinku a dobré polévce se zvedáme od stolu, všichni jmenovaní až na Petra už odešli. 

Před rozhlednou Radejčín se připojujeme k Liborovi a pokračujeme přes  Dobkovičky, seběhem do Litochovice, traverzem přes Portu Bohemicu do Malých Žernosek. Následuje další vrchol na trase - Lovoš, kontrolu pod vrcholem někdo utrhl tak se snažíme ji naaranžovat co nejlépe tak aby byla vidět. V restauraci na vrcholu si objednáváme klobásku a limonádu, trochu se obávám, co se mnou ta mastnota udělá, ale nakonec nebyl žádný problém. Sbíháme do Oparna kde na nás čeká tajná kontrola, ačkoliv jsem vypil litr limonády ani ne před 15 minutami na Lovoši nepohrdnu dalším půl litrem Kofoly a ředkvičkou. U Opárenského hradu nás Libor posílá dopředu, takže znovu jen ve dvou pokračujeme přes Velemín a na Milešovku. Před Velemínem Michal nasazuje rychlochodecké tempo kterému nestačím, takže ho až pod Milešovku musím dobíhat :) připomnělo mi to BLK kde jsem podobně dobíhal za Honzou Týčem. Při stoupání na Milešovku, se kterou se setkáme ještě jednou nás míjí duo z Maďarska, pěkně jim to běželo. V restauraci si odpípneme kontrolu nabíjíme Fénixy a dobíjíme čočkovou polívkou svoje vlastní baterky, kofola není, musím se spokojit s malinovkou… Čeká nás asi 15km dlouhý okruh a pak zpátky do tepla, pokud to stihneme do 20 kdy tu zavírají, máme na to skoro 3 hodiny. Venku už se setmělo, takže rozsvěcujeme čelovky a sbíháme do Milešova, kde hledáme kudy dál. Michal mě posílá dál, že prý jsem rychlejší, ale já nechci jsem rád za dobrou společnost. Menší problém nastal před kontrolou  u vysoké jedle. Michalovi fenixy mu ukazovali trasu mírně doprava, ale mě rovně, zde jsme se rozdělili. Já měl štěstí a po deseti minutách zaškrtával políčko a vyčkával kdy se objeví Michal. Přiklusal za 10 minut spolu s hadem čelovek, který ho pronásledoval. Mezitím než přišel, jsem zažil zajímavé setkání se dvěma chlápky v náladě. Vyzvídali, co jako dělám sám v lese, odkud a kam jdu,  kde mam spacák a kde budu na trase spát. Od nich jsem se dozvěděl důležité informace, že v okolí není žádná hospoda, že o kus dál mají srub se spoustou pití a že cesta kudy musím, pokračuje tamtudy. Chvíli po té co odešli, dorazil Michal zapsal kontrolu a valili jsme to z koce dál. Někde zde se ve mě probudil soutěžní duch který si přál aby nás nikdo nedostihl a nepředběhl. V Černčicích pod Milešovkou dostávám šílenou chuť na malinovku, i v camelbagu moc tekutin nezbývá, proto se dohodneme, že se pokusím Milešovku zdolat rychleji. Mám na to 20 minut, doufám, že bude otevřeno, protože momentálně dost potím drahocenné tekutiny, pod vrcholem se ještě ujišťuji skupinky, která vyráží na 15km okruh zda je otevřeno. Povedlo se a v 19:58 otevírám dveře. Kontrole ohlašuji, že jsem tu podruhé a obsluze, že chci 2 litry malinovky :)  (1l pro Michala)  Dokonce dostávám i další klobásu, takže nebudu o hladu. Michal dorazil asi 10 minut po mě, ale i on po poznámce od obsluhy, že už ho tu nikdo neplatí a že to je naposledy dostává klobásu taky. Než nás a paní od kontroly obsluha vyhodí ven na mráz uběhne 30 minut v oknech druhé hospody zahlédneme naše kolegy a valíme dolů z kopce. Přeskakujeme chlapce Hejklíkovi a míříme na Kletečnou. Cestou ještě předbíháme maďary Anitu a Árona a na tajné kontrole doplňuji další půl litr kofoly. Stoupání na Kletečnou není moc označené, ale kam bychom měli jít jinam než na vrchol?  Proto stoupáme, a když vystoupáme, zapisujeme kontrolu a hned zase klesáme (ach ty kopce). Kopec to byl pěkný, kamení pod listím už znám z rána takže nic překvapivého, tu alespoň nemusím po čtyřech. Dalším nezajímavým úsekem jsme se transportovali po vlastních až do Moravan, soutěžní duch mě nutil se často otáčet a kontrolovat zda se za námi nemihotá světlo čelovek, všude samá tma. V přetopeném bistru v Moravanech, kde byla kamna rozžhavená do červena jsme zasedli a posvačili nabídnutý párek s kofolou. Na druhou stranu jsme zde díky kamnům bleskurychle uschli. Strávili jsme tu asi 20 minut dali se na odchod, v momentech kdy do dveří vstoupili Anita a Áron. Už nás čekalo jen pár kilometrů do cíle, bylo ale potřeba vyškrábat se zablácenou cestou k Josefínce, trochu lezení po kamenech, zapsání kontroly a zpět. Cestou na rozcestí se míjíme s našimi Maďary a  tak trochu zrychlujeme. Do údolí k Labi bylo nutné sestoupit po serpentinách do Vaňova a známou cestou přes vodopád a kolem Vrkoče k rozcestí na Soudný vrch. Něco se tu ale od rána změnilo, na cestě ležela utržená skála, nepamatuji se, že by tu ráno ležela, ještě že nedošlo ke zranění. Cesta na Soudný vrch byla pro mě úmorná snažil jsem se nespadl doprava, kde byl sešup ze skály.

Konečně poslední kontrola a rychle do spacáku. V cíli probouzíme Olafa a po úspěšném dokončení si dopřejeme osvěžující pivko. 

Děkuji Michalovi, že se mnou vydržel přes 100 km a taky že to i přes jeho protestující achilovky nevzdal a po 29:35:51 dorazil do cíle.

Trasu 115 km a 5200m+ společně dokončujeme na 24.- 25. místě.

Fenixí záznam zde