Perun Skymaraton 2016

Mapa trasy

To že se zúčastním téhle srandy jsem nevěděl ještě 14 dní před závodem, v plánu jsem měl něco jiného - 25× Zdolej Ralsko, ale bylo mi jasné, že z toho sejde. Proto když se mě ptal kamarád Michael zda jdu na Peruna a že registrace stále probíhají, odpověděl jsem mu, ano :). Závod sliboval vydatnou nálož v podobě  41 km s 3195m převýšením. BTW jeho blog a zážitky z Peruna si můžete přečíst zde.

Michael nám zařídil ubytování přímo v cíli závodu na Malém Javorovém u Třince a díky jeho známostem zařídil i odvoz ze Zubří. Já se postaral o jízdenku a místenky na vlak z Prahy do Valmezu.

Sraz jsme měli na Hlavním nádraží asi půl hodinky před odjezdem vlaku, takže byl čas si ještě skočit do obchodu pro snídani. 

Ve vlaku jsem měl krapet smolíka v tom, že si ke mě sedl silně po alkoholu zapáchající pán, a ne ta pěkná slečna od naproti.

Cesta uběhla celkem rychle a mi už vystupovali ve Valašském Meziříčí, skočili jsem na oběd - polévka docela dobrá bílá česneková, sice byla hodně vlažná, ale dala se, hodnotím tak 5 bodů. K hlavnímu chodu jsem si dal grilovanou panenku s pomerančovou kaší. Jídlo to bylo chutné, ale porce byla jak pro dítě ve školce, tak to je za 6 bodů. 

Pak následoval ještě pokec s Michalovou známou - další běžkyní, se kterou jak se ukázalo budu soupeřit na Valašském kile :) z týmu 24FIT.

 Autobusem jsme se nakonec přiblížili k Tomášovi Štverákovi do Zubří a vyrazili směrem na Malý Javorový. Tam nahoře v Perunově obýváku bylo fakt nádherně, výhledy suprový, obloha azurová, příjemně osvěžují vánek prostě lahoda.

 Ubytovaní jsme byly v lyžařské chatce, pokojík malý jen tak tak ale útulný. Přehodili jsme se do běžeckého a šli na trénink v podobě seběhu z kopce k registraci a výplazu zpět na vrchol. Alespoň jsem měl malou ukázku toho co mě bude druhý den čekat. Šli jsme celkem na pohodu a ani jsem necítil těch 120 km z předchozího týdne. 

Večeře a spát. Mě se moc nedařilo usnout rušili mě sousedé z vedlejšího pokoje a vrzání podlahy od obyvatel nad námi, ale i tak jsem byl ráno dobře odpočatý. 

Ráno jsme si dali pořádnou snídani Paní se ptá co chceme? Michael kouká na lístek a říká: „asi oboje vajíčka a párky.“ Paní za barem: „Jo, tak tohle a tohle, díky“. Přišel jsem já a říkám: „a já si dám to samý.“ Paní za barem: „$%#$#@!$%????“. Michael: „a kafe, prosím“. a já: „já čaj“. to co jsem dostali nebyla skoro ani snídaně ale regulérní oběd. 

Snídoška - foto by Michael Novák

Sebrali jsme saky paky a šli na lanovku, abychom šetřili svoje kolena, která toho dnes zažijí dostatek. Panečku to byla panoramata .

 Na start dorážíme snad jako poslední. Michaela to přepadlo tak si musel odskočit na TOITOIku, moderátor už hlásí 3 min do startu, 2 min do startu, nervozita stoupá. Necelé 2 minuty do startu a jeden chlápek se mě ptá zda běžím proč nejdu na start, odvětím že čekám na kámoše. Ten po chvíli vyleze z kadibudky a já na něj „hele je už skoro start“. On „potřebuješ se rozklusat?“. já odvětím „ne“ Michael na to „Tak to máme pořád dost času.“ OK . zařadili jsme se do špalíru a odstartovali jen tak tak. 

Po startu jsem přemýšlel jak kým způsobem přistoupím k závodu, zda půjdu na pohodu, nebo se budu snažit makat. Vyhrála první možnost, užít si závod, kochat se okolím a nijak se nezrakvit. Zaplouvám tedy někam do ⅔ startovního pole a drápu se nahoru, když jsem v půlce je čelo už dávno na vrcholu. Když tam dorazím já hodím do sebe preventivní dávku Magneslife a koukám na hodinky abych si rozvrhl pravidelnou dávku solných tabletek, 1ks každou hodinu. Seběh v příjemném stovkařském tempu si užívám, kolem mě proběhne asi 30 lidí, ale mě to nevadí já si užívám beskydských kopců.

 Chytám se lidí se stejným tempem, jde jim to hůře do kopce zato mají rychlejší seběhy než já, jsou to většinou poláci takže si moc nepokecám. V druhé půlce začínám přeci jen více běhat, tělo si asi už zvyklo na to že je venku na vzduchu. 30 - 40 kilometr je nejrychlejší, kolem potkávám pár lidí co už jedou z posledního. Dva kilometry před koncem mi dochází pití tak musím vydržet, do kopců jedu hlavně na vodu a zrovna mě bude čekat Grand Finále v podobě šíleně prudkého kopce. V půli toho kopce se snažím nasát, ale nic a nahoře na kopci také. To už ale slyším moderátora a tak vím že to bude vše za mnou. 

Do cíle běžím ve výsledném čase 6h31min33s na 192. místě za 434 startujících. Jak se později dovídám Michael skončil za 6:18. 

Po sprše a hození se do gala jsem si šel užívat a nasávat příjemnou atmosféru - vyhlašování výsledků, dobíhání dalších a dalších závodníků, kofolu, pivo, tombolu (kde Michael vyhrál buff šátek - lucker jeden). Najednou to však celé skončilo, všichni se rozprchli pryč. Já šel s Michalem na večeři pobavili jsme se ještě se Samem Strakou a Annou, která vyhrála v kategorii žen.

 S Michalem řešíme zda zůstat přes noc a jet s Tomášem zpátky do Valmezu nebo se dostat do Třince cca 7 km daleko na vlak který pojede v 1:37 ráno. Nakonec se rozhodujeme pro druhou možnost a tak se zvedáme platíme a jdeme se sbalit. Čeká nás extra 7 km turistiky, nejprve dolu z kopce. Už je tma - po 21:00 a jdeme tedy velmi opatrně ani jeden z nás nemá čelovku, dole pod kopcem je to už lepší , asfalt a silnice až do Třince. Michaela trošičku bolí noha má totiž puchýř tak se díváme na zastávkách na jízdní řád ale nakonec jsme na nádraží došli po svých. 

Zbývalo už jen počkat 2,5h v zimě na vlak a pak dojet v ve vagonu který je veden jako tichý do Prahy. Ve vagonů ticho ale nebylo, okupovalo ho asi 10 našich přistěhovalců s Indickými kořeny, už jenom z přirozené obrany mého těla jsem nemohl usnout a dával bacha na věci aby mi je “omylem” neodnesli když vystupovali v České Třebové. Až potom jsem byl schopen v klidu zavřít oči, s hodinovým zpožděním kdy bylo nejprve nutné u Přelouče seškrabat mrtvého člověka z kolejí jsme dorazili do Prahy, kde jsem se rozloučili já pádil na čerňák.

Víkend byl suprově strávený, zábavný a dal jsem si i trochu do těla, příští rok snad půjdu znova a snad zase s Michaelem a snad se rozhodnu pro závodění a ne pro kochání se okolím.

Jarním Šluknovskem 2016
bez hůlek a bez čelovky

Profil trasy

Den první : Tak co Matype? Půjdeš na Jarní Šluknovsko? - pokouším se zlanařit kamaráda. 

Mimochodem kamaráda, kterého jsem NEpoznal díky sportu, ale díky časožroutu - počítačové hře Lord of the Rings Online, u které jsem proseděl přes 6000 odehraných hodin. Bakalářku i diplomku jsem psal levou rukou zatímco pravou klikal na myš a hrál a kypěl a kypěl... Naštěstí ty doby už jsou pryč :) On je jediný s kým se z tohoto u počítače stráveném životě stýkám nejčastěji spolu s jeho úžasnou rodinkou tak 4 do roka, navíc nás dva spojuje jiná záliba - běh.

“No šel bych ale nechce se mi jet samotnému někoho se pokusím sehnat,” mi odpověděl na můj dotaz.

Den druhý: “Tak jedu, ale jen na 50 km trasu s kamarádem s kterým běhám,” tak fajn aspoň se uvidíme v cíli nebo někde po cestě opáčím.

Den před akcí: “Kamarád nakonec nejede, já ale jedu :) navíc vyzvednu 2 lidi v Olomouci cesta mi alespoň rychle uteče,” poznamenává. Protože jsme měli rezervovaný pokoj pro tři tak ještě zkouším Míšu Nováka, který mi týden předem říkal, že bude uvažovat o účasti, během výběhu po trase Pražského Šutru.  “Matype vyzvedneš mě v Turnově na nádraží?” ptám se. Jo nou problem.

Tak začala celá šluknovská anabáze :)

Mapa Trasy

Den D 

Je pátek a je svátek. Dopravuji se na smluvené místo v Turnově a začíná pršet. ”Fajn to to pěkně začíná,” říkám si. Po chvíli již vidím přijíždějícího parťáka našeho týmu RUNit!.Náležitě se pozdravíme - neviděli jsme se půl roku, nevinechám také spolucestovatele a zalézám do auta. Vyrážíme dále na sever, směr je jasný - Mikulášovice, kde bych chtěl být nejpozději v 16:30 abych se stihl převléknout a dojít na vlak, potřebuji se totiž dostat na start závodu/utratrailu/dálkového pochodu  až do Krupky. Cestou míjíme pro mě důležitá místa - Jablonné v Podještědí a Lužické hory, kam rád jezdím běhat do nejbližších kopců s výbornou dostupností vlakem z té naší Mladoboleslavské placky. 

Uhýbáme ve Svoru a při pohledu na Klíč se mi znovu ježí chlupy na těle, nevím čím mě tento kopec tak uchvacuje. Už nám zbývá jen kousek. Všichni se ubytujeme v Ráji poutníků v útulný pokojích a já se začal pomalu připravovat na následující náročný den. Pavel (tak se kamarád jmenuje) zatím šel s kolegy, kteří shodou okolností bydlí naproti přes chodbu, nakouknout do tělocvičny. 

Tohle mám, baterky mám, jídlo mám, Magneslife mam, tak to mam vše a jsem ready jít na vlak. Během minuty se ale vše mění, během této minuty totiž dorazil Pavel zpátky z tělocvičny a oznámil mi, že Egon shání někoho, kdo by byl schopen odřídit auto do cíle. Tak mu Pavel řekl, že může i když teď odřídil cestu až z Rožnova, a mě že prý vezme na start. Tím začala několika hodinová anabáze v Egonově autě.

Cesta na start foto : Pavel Matyščák

Odešli jsme tedy do tělocvičny za Egonem, ten nás poprosil ať doneseme varnice do hospody k Vladařům tak jsme se obrátili a šli zase z kopečka, nevím na co, ale čekali jsme do 18:30, byl tak čas se posilnit předstartovním zlatavým iontovým nápojem. 

Ionťák - foto: Pavel Matyščák

Kolem půl sedmé jsme vyrazili do Krupky v napěchovaném Egonově autě směrem přes Sebnitz. Při projíždění městem, ale začalo Matypovi první velké dobrodružství. Egonovi totiž někdo volal, myslím, že to byl Aleš Z.,který se vrátil z pod Eiffelovky s 39kovou teplotou. Odpadlo tak 1 auto na převoz ze startu do cíle. Bylo rozhodnuto se už nevracet, ale vysadit Matypa na hranicích aby se dopravil vlakem z Dolního Žlebu zpět do Mikulášovic, aby se mohl vyspat na sobotní pade. Z jeho pozdějšího vyprávění to musela být opravdu bojovka. Jo a abych nezapomněl, ještě předtím, jen co jsme přejeli hranice projel mým tělem mráz. Můj mozek si až zde vzpomněl na čelovku, chyběla mu obrazová informace toho, že bych si ji dával k věcem potřebným na trať. S vytřeštěnými oči hrabu v báglu a opravdu se mozek nespletl - čelovka chybí. Tak to je vpr… no nějak si poradím třeba bude na startu mít někdo jednu navíc.. Cesta Německem s Egonem byla více než zábavná občas jsme nevěděli kam to vůbec jedeme a jestli dorazíme včas na start do Krupky. Naštěstí tu máme mobily s GPS které nás dovedou do kýženého cíle. Pomoci nich jsme dorazili do Krupky o 3 minuty dříve než vlak, kterým jsem měl v plánu jet. Potkávám se spoustou známých, které jsem za ten můj první ultra rok stihl poznat, zdravíme se a já se vždy nezapomenu optat na náhradní čelovku, bohužel nikdo neměl. Ještě se od prezentovat jsem ready to go. Bez čelovky, což jsem tedy vůbec neplánoval a také bez hůlek o kterým jsem poslední týden přemýšlel zda je brát nebo ne. Chtěl jsem vyzkoušet bez, stejně v předchozích stovkách jsem je držel převážnou část tratě jen v ruce a ani je nepoužil jen do těch nejstrmějších kopců a navíc ve skalách to jistě bude samý žebřík a schody tak by se mi jenom pletly v cestě. Ještě že tak, místo hůlek jsem totiž musel držet něco jiného - mobil kterým jsem si až do rána svítil na cestu, jinak bych byl v koncích, nebo bych se musel k někomu přidat aby mi osvětloval cestu. 

Devátá hodina večerní se přiblížila a 63hlavá skupinka nadšených lidí se připravila vyrazit vstříc 115 km dlouhé trase vedoucí Českem a Německem. 

Start - Foto: Jan Sedlák

START vyslovil Olaf a vše se dalo do pohybu. My směrem k lanovce na Komáří Vížku, a organizátoři na své kontroly. Běh Krupkou byl rychlý svítit si nebylo díky veřejnému osvětlení potřeba, zlom nastal až při nástupu na nejvyšší kopec na trase - Komáří Vížku. Kdysi v mládí jsem nahoru jel se sestrou, tetou a strejdou lanovkou, dnes po svých více než dvoukilometrovým stoupáním s převýšením 500 m. Nahoře na 4tém kilometru již čekala první kontrola s čipem, na kterou přicházím po 53 minutách na 20. místě. Moc se nezdržuji jen si z boty vytahují vložku která se mi posouvá a v botě zlobí. Podle profilu naklikané trasy nás teď čekalo víceméně klesání až do Dolního žlebu jen občasnými výstupy. 

Běh po hřebeni byl příjemný trochu foukalo a přituhovalo, ale lépe než běhat v třicítkách. Kulisu nám dělali bučící krávy, které nechápali voco go. Tu najednou se propadám do hlubokého bahna, sucho v botách je tu a tam, spolu s vodou se dovnitř dostává i bahýnko, tak pěkně čvachtám. Nějak to neřeším, protože vidím, že nám kravičky připravili podobný trailový terén ještě nějakých 200 metrů. Voda se mi dostává do bot ještě několikrát, ale celkem rychle mizí ven. Ve slabém světle mobilního telefonu málem minu kontrolu s fixem, naštěstí na mě houkne kolega pokračuji dál. Ani pořádně nevím jestli na trase bylo něco zajímavého, ale soustředil jsem se abych se nepřerazil, baterka mobilu už se pomalu vybila, naštěstí mam s sebou powerbanku - energii sbalenou na cesty a kabel. Energie zajištěna tak můžu pokračovat vpřed. Na panenské už nás vyhlížel Honza Sedlák, čmuchám zda neucítím věnečky ale nic, tak ochutnávám koblížky, ty sice tolik nemusím, ale teď se hodili a zasytily. 

Po červené turistické značce se dostávám k Tiským stěnám, ve tmě není nic moc vidět, ale tuším, že skály musejí být nádherné, skrze ně se dostávám k turistické chatce a pak dále pěkným trailovým seběhem k vesnici Ostrov a následně do vesnice Sněžník. V místní hospodě, kterou si pamatuji z loňska, kdy jsem ztratil stovkařské panictví, na nás čekala čipová kontrola s milníkem 31 km. Dobíhám na 23tím místě  4h53min od startu. U milé obsluhy si objednávám 0,8l kofoly a výbornou gulášovou polévku, kterou měním za obdržený lísteček z kontroly. Posilněn vyrážím výstupem na Děčínský Sněžník, mlha houstne, že by se dala krájet a já se tak musím soustředit na cestu ještě více. Trochu mi zlobí kabel u telefonu, jak si nedám pozor mobil se mi nenabíjí, musí vydržet ještě alespoň 4 hodiny než se začne rozednívat! Následoval 15 km dlouhý seběh do Dolního žlebu, trasa zde nebyla ničím zajímavá jen jednou jsem málem zakufroval když jsem včas neuhl na správnou cestu. 

V Dolním Žlebu čekali ony věnečky. Jeden se mi podařilo ukořistit a pochutnat si na něm, mezitím si tu odpípávám 20té místo a čas 7h20min od startu. Mám za sebou 45.5 km a stále nejsem ani v půlce. Chvíli klábosím s osazenstvem kontroly, beru na cestu banán a utíkám směrem k Německu. Po chvíli následovalo stoupání zajímavou dlážděnou cestou, nevím koho to napadlo dláždit lesní cestičku, ale budiž. Začalo svítat, ptáci se probudili a jejich zpěv mi hrál jarní písničku prostupující jarním lesem, tma pominula a já tak mohl uklidit mobil a konečně mít volné ruce. U hranic s Německem míjím Evu a Dalimila a stoupáme na vrchol Großer Zschirnstein. Ihned v první vesnici Kleingießhübel je vidět jak prožívají sousedé velikonoce, všude spousta výzdoby, stromy ověšené kraslicemi, slamění králíci a slepice, prostě nádhera. Nevím proč, ale zdálo se mi tam všechno barevnější, rozkvetlejší a upravenější. Přes další mírná stoupání a klesání na Kohlbornstein kde musí být za bezmlžné viditelnost jistě pěkný pohled se blížíme ku Kleinhennersdorfu a konečně Bad Schandau.

Stoupání na Kohlbornstein

Elbe u Bad Schandau, smrad po rybách

 Zde končila noční část stovkařské trasy a začínala část denní. Startovali tu také kratší - dětské trasy 50km, 30ti a 21 km. Jakmile jsem se dostal k hlavní silnici vedoucí do Bad Schandau bylo velmi cítit Elbe rybinou jako by právě někde probíhal výlov kaprů. Než jsem došel k nádraží začalo celkem silně pršet, celou noc bylo počasí v pohodě a takhle se to kazí, předpověď však na sobotní den slibovala polojasno a vyšší teploty. U nádraží už čekala kontrola v čele s Olafem. Je zde 65 km trasy na kterou přicházím v čase 10h45min na 15tém místě. Wow valím oči takové pěkné umístění na Olafoakci jsem ještě neměl. Něco jsem tam do sebe hodil a pokračoval, déšť sílil a nechtělo se mi jen tak postávat. Přes most nad řekou Elbe se se dostávám na druhý břeh.

Dalším dílčím cílem je stolová hora Lillienstein, která na snímcích z internetu vypadala moc pěkně. Pro nás to znamenalo 300metrové stoupání od řeky až nahoru na skálu a první železné schody a žebříky. 

a ejhle první schody foto :Pavel Matyščák

Bohužel mlha se stále držela nízko nad zemí a nebylo tak nic vidět. po označení kontroly se tedy vracečkou a odbočením na modrou sbíhalo zpět na úroveň Elbe a podél něho až do městečka Rathen. 

Rathen a blížící se skály

Před městečkem již byly vidět nádherné skalní masivy tyčící se vysoko nad hladinou řeky. Náš úkol bylo dostat se nahoru, Bylo cca 9 hodin ráno a začal tak všude pomalu houstnout dav turistů a výletníků. 

Nahoře ve skalách

Po půlhodině jsem věděl kam má drtivá většina z nich namířeno. Tím místem byl úchvatný Bastei a most. Takové přírodní krásy mě vždy dostanou, kdyby bylo více času tak projdu všechny vyhlídky a zákoutí, ale závodím. 

most Bastei

pohledy na skály

Skála samá skála

Opouštím nerad tento TOP dnešního výletu a zástupem lidí se dostávám ke schodišti vedoucím sklalami Schwedenlöcher. Skoro u konce se vrací Luboš Pivarči zpět nahoru, protože zapomněl K13 a trochu ho lituji, bylo to opravdu docela hodně schodů.

mezera ve skalách

Na samém dně u jezírka Amselsee mě dobíhá Matyp se spoluběžcem. Prohodíme pár slov a snažím se chvíli držet jejich padesátkařské tempo. Trochu se to daří a když ne tak je doběhnu na tajné kontrole u Ziegenrückenstraße, dále u vyhlídky Hockstein a nakonec ve městě Hohnstein ve které se nachází pěkný hrad. Všichni tři jsme přemýšleli kam pokračovat kluci se rozhodli jít po modré déle za město, ale já se vydal jinudy, nakonec se ukázalo, že jsem se nemýlil a kontrolu odškrtával v lese za městem. Kluci mě za chvíli doběhli, proběhlo nějaké focení a pokec.

Společné foto s Matypem

Kousek jsem s nimi ještě běžel, ale pak mi to přestalo jít a u Brandu, kde začínalo klesání po schodech jsem zpomalil. Na schodech vedoucí do údolí se už ohlašovali plosky chodidel, snažil jsem se je však ignorovat. Co slezete dolu musíte zase vylézt nahoru, do vesnice Waitzdorf. Na místním parkovišti si málem zničím mobil, který sebou plácne o asfalt, naštěstí sklem nahoru tak si jako suvenýr odnáším jen škrábance na zadním krytu. Asi se trochu zasním neboť pokračuji po silnic, ale to je špatně asi po 300 metrech zjistím, že kufruju tak se snažím dostat na správnou trasu skrze houští a kapradí. Opodál cesta klesala podél průzračného potoka a následně už po silnici do Goßdorf-Kohlmühle. Zde v čele s Honzou sedlákem čekala poslední čipová kontrola. 95 kilometr jsem zvládl za 17h10min na suprovém 13tém místě.

Kontrola na 95. kilometru foto Jan Sedlák

Odpočinek a posilnění před dalším putováním, s Lubošem foto: Jan Sedlák

Nepohrdl jsem zde výborným gulášem a jinými doplňky stravy a také si trochu odpočinul. Luboš už doběhl a já se rozhodl na něho počkat. Ještě jsem si doplnil pití a když si orazil i on rozloučili jsme se a vyběhli na poslední etapu. Dlouho jsem s Lubošem ale nevydržel, navíc jsem dostal křeč do stehna při zavazování boty. Chvíli trvalo než jsem ji rozchodil. Cestička se klikatila podél železnice a řeky Sebnitz. Zde mě začala bolet chodidla už více, nevím proč mě nenapadlo vzít boty s vymáchat je v řece a pořádně očistit i vložku (druhou jsem měl od komáří vížky v batohu) bolest totiž způsobili malé kamínky z bahna, které jsem nabral na začátku cesty, mohl jsem si tak ušetřit trochu trápení. 

Od říčky jsem vylezl na na asfaltovou silnici a pokračoval do Lichtenhainu. před rokem jsem v tomhle městě začal kulhat s namoženou šlachou u nártu, dnes zlobí jiná část chodidla :) Poslední úsek se mi zdá až moc pomalý, už nejsem schopen běhu a jsem rád, že vůbec jdu. Zbýval už jen poslední kopec a poslední kontrola. Na pašerácké cestě však kontrola chyběla, telefon mi nešel nabít ( ukroucený kabel) tak jsem neměl jak vyfotit rozcestník a ani Ofafovi se nedovolám, sakra dostanu DSQ nebo penalizaci honí se mi hlavou. Asi 10 minut přemýšlím co s tím, jestli není kontrola náhodou až u dalšího rozcestníku, ale vysvobodí mě 50kařský kolega, který akorát dorazil. Zavolal a dozvěděl se, že kontrolu někdo ukradl /strhl/ zničil. Spadl mi kámen ze srdce a společně jsme už jen seběhli dolů z kopce do Mikulášovic. Do tělocvičny přicházím se soumrakem na 15tém místě, Od startu uběhlo 21h43min27s, bylo to ale setsakra dobře strávených 21h43min27s. 

V cíli si dám pivko a nabízenou gulášovku a odpočívám po chvíli doráží další účastníci tak všichni tleskáme. Ještě pozoruji trable s varnicí a čajem u které odpadla páčka a proud tekoucího čaje se tak nedařilo zastavit dokud někdo nepřiběhl s kleštěmi. Volá mi taky Matyp jestli už jsem v cíli, a že se sejdeme v restauraci u Vladařů. Jdu tedy tam pro klíče a po hození se do gala na pokoji se k němu vracím. Spálené kalorie doplňuji pečenými vepřovými žebry a pivem, nicméně se začíná ozývat únava a pomalu mi klesá hlava, tak se zvedáme než upadnu do bezvědomí. Do něho padám chvíli po tom co dorážíme na pokoj.

Garminy Fenix3 zaznamenali 121 km s pozitivním 4178m a negativním 4080m převýšením

Ze startujících 63 stovkařů dokončilo 54, rozdíl mezi prvním a posledním byl 30 hodin ( 1. místo 14h30 min, 54. místo 44h 20min) oba jsou to borci protože bych to tak rychle nezvládl a naopak bych tak dlouho na trati nevydržel.

Trasa byla famózní a docela těžká v porovnání s Ledopády.

Toto byla poslední stovka pro moje botky Race Ultra 290, ušli se mnou 7 stovek a více než 1000 km. Děkuji i jim...

To je chceš vyhodit? ja bych v nich ťapala dál...

Brtnické Ledopády 2016

Mapa závodu

Jupí!!! Všude je sníh. Běhání v měkké bílé pokrývce mám hodně rád, ale moc si toho u nás v nížině neužiji, takže se vyřádím až v Českosaském Švýcarsku a na okraji Lužických hor. Toto si v duchu říkám při běhu po Ještědském hřebeni, týden před touto akcičkou. Čím více se, ale onen páteční večer blížil, tím více stoupala teplota na teploměru a sníh mizel. Ok budou to tedy Brtnické blátopády, hlavně že bude alespoň něco. 

Profil trasy dle Fenix 3

Páteční den byl trochu hektický, ráno jsem letěl do Prahy na kliniku na vyšetření, kde mi rozkapali oči (čehož jsem se trochu bál abych pak viděl na cestu závodu). Po různých měřeních zraku mi řekli, že mých -8,5 dioptrií je hodně a vzhledem k tloušťce mé rohovky mi nakonec ty oči neofrézují laserem jedině by mi implantovali umělé čočky za fůru peněz. Trochu zklamaný z toho, že se budu muset dále patlat s kontaktními čočkami a brýlemi jsem se vrátil domů trochu prospat. (pozn. v jiné klinice mi to udělají prý se vejdu do bezpečné zóny jen tak tak)

O pár hodin později následovala cesta zpět do Prahy na Hlavní nádraží kde byl sraz s Alešem, který se nakonec rozhodl jet i když tentokrát nepoběží, zato se ujal úřadu dobrovolníka na kontrolách a také fotografa. V průběhu jízdy autem jsem se ještě snažil trochu odpočinout, ale moc to nešlo.

Po příjezdu se rychle přesouváme do školy, kde v přeplněných třídách hledáme místo kam si rozložit svoje saky paky. S úspěchem nacházíme plácek v jedné ze tříd a připravujeme se nadcházející dálkový pochod. Zde jsem však udělal jednu velkou chybu - nepromazal jsem se vazelínou, já ji totiž neměl a od nikoho si ji nepůjčil, špatně jsem udělal a špatně pak později i dopadl.... Nezvykle brzký start ve 21:30 se pomalu blížil a houf natěšených rychlíků, chodoběžců a turistů se natěsnal před startovní pásku. 

Na registraci - foto: Aleš Zavoral

3, 2, 1, start - asfaltkou Mikulášovicemi a následným mírným stoupáním jsme se dostali do lesa. Již zde se mnozí přesvědčili nad zrádností zledovatělého terénu a první ledopády byly na světě. Mě se naštěstí podařilo vždy podklouznutí vybrat a ani jednou se nesvalit na zem a i když jsem v batohu nesmeky měl nechtělo se mi je vyndávat a nasazovat, protože jsem s nimi ještě neběžel a třeba by to udělalo více škody než užitku. 

Haloo, jdete špatně na nás křičí zezadu, abychom se vrátili na odbočku po modré, mě se to ale moc nezdálo, šipička na Fénixech mi ukazovala dopředu tak jsem běžel dál. Ajtakrajta, kufr a hned na začátku, mi blesklo hlavou když jsem se po necelých 2 km zleva napojil na správnou trasu a zprava běžel had čelovek, propad hoooodně dozadu (ostatní běželi jen 300m úsek zatímco ti kteří běželi spatně se napojili po již zmíněných 2 km), co naplat. I dioda v čelovce začala pohasínat, aha zapomněl jsem vyměnit baterie, tak až na první živé kontrole. 

Ta byla po 6,2 km od startu kam se dostávám na 26. místě v čase 44min30s -- 8,360km/hod. Nechci se zde moc zdržovat a tak nejrychleji co to jde měním baterky do čelovky, vůbec mi to nejde a přibíhá více a více lidí což mě dost znervózňuje. Nakonec se operace podařila a s pětiminutovou ztrátou jsem vyběhl na trasu. Na klikatící se cestě podél Brtnického potoka potkávám v protisměru Filipa, Vláďu a Mášu, kterýma jsem se tu potkal minulý rok a popil trochu piva. Měl jsem v plánu se s nimi sejít na alespoň na “jedno” ale osud tomu nepřál. 

Trochu jsem se zamyslel: Ach minulý rok to bylo vlastně poprvé co jsem se odhodlal zúčastnit se podobné akce, moje první ultra - Brtnická padesátka. Ach ty doby kdy jsem na netu četl a nemohl se odtrhnout od zápisků účastníků. Toto uteklo a dnes sedím v autě vedle eithne.pise, vezl mě beranyduc.webnode a s ultraBárou jsem běžel z Ještedu nedávno. Sakryš podklouznutí na ledu musím se víc soustředit :) Při těch myšlenkách na doby minulé, ale cesta celkem rychle utíkala a já se ocitl na Tokáni kde se křížila trasa, nojo ale kam dál, stejnou otázku si pokládala skupinka asi 15 lidí která doběhla ve stejný čas na stejné místo. Po chvilce se vydáváme správným směrem do Rynartic vstříc druhé živé kontole. Zde na kontrolu na 24,5 km dobíhám na 17. místě v čase 3h3m30s s průměrnou rychlostí 8.009km/h.

Docela hladový do sebe házím vynikající gulášovou polévku, zároveň jsem překvapen tím, že je polévka k dispozici samoobslužně v mísách a každý si může nalít a nemusí čekat na obsluhu. Vypařuje se ve mě i 1 l kofoly, cestou jsem totiž zjistil, že mam nějak ucpanou hadičku od camelu a nemůžu sát vodu, na jedné z pozdějších kontrol jsem to vyřešil ale do té doby jsem v případě potřeby cucal zmrzlý sníh...

Chvíli po odchodu mě jako vždy mezi 20 - 30km začínají odmlouvat lýtka, jedno i druhé má náběh na křeč, srkám proto Magneslife a přecházím do chůze. V těchto místech je na trase také největší převýšení a s ním i nejvyšší kopec - Studenec (737 m.n.m). Cesta na něj byla o naraženou prdel, všude led a sněhová břečka a protože jsem na zemi skončit nechtěl, mačky ani nesmeky neměl, šel jsem rychlostí šneka. Kontrola byla až na vrcholku rozhledny, kde jsme se mohli pokochat výhledem do tmy, ale na dlouhé okounění to nebylo.  Nahoře dost foukalo tak hurá dolů. Jít z namrzlého kopce bylo ještě horší něž nahoru, radši jsem slezl z cesty a šel podél v zasněženém kamení a náhodou to byl dobrý nápad, protože jsem bez újmy na zdraví stál po chvíli na cestičce pokryté listím. Lýtka se už uklidnila tak jsem mohl klusat dál na Zlatý vrch. Škoda, že byla tma a Zlatý vrch se nemohl ukázat v celé své kráse, jeho typicky hexagonálně odloučený čedič si musím prohlédnout někdy v budoucnu i za dne.

Zlatý vrch foto:1eskymak.rajce.net (zdroj zde)

O pár kilometrů dál následoval další výstup na kopec - Pustý zámek. Použít řetězy ve skále a zahrát si tak na lezení po ferratě bylo tentokrát zbytečné, kluzko zde nebylo, nebyla zde však ani fixa pro označení kontrolního bodu, tak bylo potřeba místo s kontrolou nafotit. U kopce Střední vrch si pamatuju jen to, že mi natekla ledová voda do bot, na druhou stranu to bylo dobře, protože mě to probudilo a než jsem došel k dalšímu vrchu byla bota stejně suchá. 

Ten následující vrch se jmenoval Ovčácký vrch. Podle mě, ale nikdo jiný než ovce, nebo stovka ultra bláznů na vrcholek nechodí, cestou nahoru jsem se totiž prodíral skrze mladé stromky a vyhýbal se bobkům jakési zvěře, pohodlná turistické stezka nikde :D. No co,  orientaci by v tomto případě zvládlo i 5tileté dítě, kontrola je na vrcholu takže směle přímo do kopce začárat políčko v kontrolní kartě. Pod kopcem ve vesnici Prysk byla třetí živá kontrola, dobíhám na 27. místě v čase 6h52min s průměrnou rychlostí 6,363 km/h. 

Zde v bistru jdu ihned po pomerančích a banánech, piju trochu čaje a ionťáku, moc se zde ale nezdržuji a vyrážím vpřed ( asi jsem zde udělal chybu a měl si dát více jídla ).

Olafova trasa nás teď vedla více do civilizace přes Kamenický Šenov, kde jsem málem zakufroval, když jsem přeběhl zatáčku po zelené před kolejemi a běžel dál dolů z kopce až do České Kamenice. Mezi těmito dvěma městy byl ještě vsazen výstup na Zámecký vrch s jeho romantickou zříceninou hradu Kamenice. 

Zámecký vrch foto:mapy.cz ( zdroj zde)

V probouzející se České Kamenici na náměstí řeším kudy dál, máme jít po modré ale z náměstí vedou dvě. Než jsem našel na mobilu správnou trasu doběhl mě Radek Eschler. Připojil jsem se k němu a začali kecat. Rozhovor se stočil i na boty, já mu ukázal svoje roztrhané Inov8 a říkám, že je mám z Valmezu a měl jsem je prvně na Valašském kilu, nakonec se z něho vyklubal kluk, který s parťákem (který běžel Ledopádovou stovku také) stáli na bedně o jedno místo výše:) Radek měl, ale více energie a mě nějak docházela navíc jsem začínal mít hlad. Jídlo jsem si nebral žádné a musel jsem vydržet až na kontrolu ve Vysoké lípě, trochu jsem také doufal, že by mohla být někde tajná kontrola ale bohužel nebyla. Na jedné ze skal mi Radek trochu poodeběhl a já zakufroval vylezl jsem až na okraji skály a bylo mi jasné, že bez lezeckých cajků a lana to nedám, vrátil jsem se tedy a připojil jsem se na správnou trasu ve chvíli kdy přibíhala Kristýna Hájková (první žena která nakonec doběhla do cíle) spolu kolegou. Zavěsil jsem se tedy za ně a doběhl s nimi až na další živou kontrolu ve Vysoké lípě s Alešem a Evou. 

Pípnul jsem si u nich 30té místo v čase 10h 53min s průměrnou rychlostí 5,764 km/h. Radek se už pomalu zvedal a já si teprve zabořil lžíci do bramboračky, neodolal jsem ani mňamózně vypadajícímu kousku štrúdlu a cukrem nasycenou kofolou, přitom jsem vytahal z batohu kabely a nabíjel hodinky. Trochu jsem se zde zdržel asi na 15 min a odpočíval. Na kontrole jsem také potkal Honzu Týče, se kterým jsem přes 30km běžel a doběhl do cíle na Boubín- Libín- Kleti. z kontroly jsem vyběhl dříve, ale na zřícenině Šaunštejn už mě dostihl a dokonce předběhl. Zřícenina byla krásná, škoda že bylo málo času se pokochat, ale přece závodím :) 

Těsný prostor

Před dvěma roky bych ani ke kontrole nahoru nevylezl a určitě bych se zasekl na žebříku, který vedl úzkou štěrbinou, můj o skálu se odírající batoh by mohl vyprávět .. Najednou přišlo to nejkrásnější z trati po naučné stezce Jetřichovické stěny, nádherné výhledy, skály a mezi tím traverzující stezka po okraji. S Honzou se pořád míjíme až to vypadá že nakonec budeme pokračovat spolu. před námi se objevuje kvatrillion schodů na Mariinu vyhlídku, mě se do žil ale vrátil život a cítil jsem se jako na startovní čáře, vysoké schody jsem tak bral málem ne po dvou a předběhl pár závodníků přede mnou. Šup dolů a nahoru na Vilemíninu vyhlídku a zpět na Tokáň kde se křížila trasa z rána až do restaurace kde jsem na 28. místě v čase 13h38min s průměrnou rychlostí 5,400km/h. 

Mariina vyhlídka foto: Řeřicha Daniel ( zdroj zde )

Mariina vyhlídka foto: Lupomeský Borek ( zdroj zde)

Vilemínina vyhlídka foto: foto.mapy.cz ( zdroj zde)

Kdo si mě pozdravil, ale nezaregistroval jsem hned kdo to byl až na druhý pokus. V rohu hospody seděl Ondra Musil spolu s pěknou babou šli dnes dětskou trasu, přisedl jsem tedy k nim s plným talířem gulášové polévky a kofolou a baštil jsem novou energii. Trochu jsme pokecali a od stolu vyráželi společně jen každý na jinou stranu - padesátkaři šli v protisměru. Před hospodou mě ještě popřál štěstí Honzík s ultrapsem Bárou a já vyrazil na závěrečnou etapu závodu. Následovali Úzké schody, další žebříky, a schody, ideální challenge pro psí závodníky, kterých bylo spolu s Bárou celkem dost. Idylický výlet do skal se ale začal kazit a někde na následující cyklotrase se mi začali dost nepříjemně zakusovat spodky do stehen, trochu mě to trápilo už asi od 30km, ale dalo se to ignorovat, teď už nikoliv. Jediné co jsem měl a dalo se použít byly papírové kapesníčky, přiložil jsem je tedy na rozedřená místa ze kterých teklo cosi, a snažil se pokračovat a vytěsnit bolest z hlavy. 

Cesta do Kyjova po cyklotrase a asfaltové silnici byla celkem nudná až na jednu veselou vsuvku: na dva vyzvídající turisty, kteří jako mnoho dalších nevěřilo že na 100km trase závodníci nespí. Jakmile se zabočilo mezi ploty po Koglerově NS začal zase ten správný trail podél zříceniny Kyjovského hradu, dokud nebyl násilně ukončen zledovatělou silnicí s milionem turistů. Zde byla doopravdy koncentrace mimořádná setkávalo se tu několik různě dlouhých tras. V kyjovském údolí se mělo nacházet to podle čeho má tato akce jméno a tím jsou ledopády, ty byly sice několika násobně větší než minulý rok touto dobou, ale nebyly narostlé do celé své krásy. U turistického mostu na tajné kontrole o které nikdo nevěděl, že tam bude, se to hemžilo lidmi, dokonce se vetřeli i turisté kteří k nám nepatřili a přesto svařáček,nebo pivo od milých poradatelů dostali. Já si zde žaludek zaplnil párkem a chlebem, hořčice už došla a kofolou. Trochu jsem ji nalil i do camelbagu, protože mi už došla po opravě hadičky voda.

VĚNEČKY - poprvé jsem o nich četl na Eliščině blogu, a poprvé jsme měl tu čest je ochutnat v Děčíně na Jarním šluknovsku a uznal, že jsou opravdu výborné a při zakousnutí se vám vlije do žil vlna rozkoše. Už když jsem vbíhal ke Kyjovskému hrádku jsem je měl v mé mysli, a tak nechápu jak jsem se proboha na toto podpultové zboží zapomněl zeptat . Vzpomněl jsem si na ně až pro pohledu na fotku na které se Eliška těma věnečkama láduje :( no nic třeba příště :)

Ledopád Sloup - letos

Ledopád Sloup - loňský rok

Odbočkou po zelené se dostáváme k dalšímu ledopádu a nazpátek si ještě zaškrtávám kontrolu na Brtnickém hrádku. U posledního ledopádu mě dohání Honza Týče a přidává se ke mně ( vydržíme spolu posledních cca 25 km až do konce) . Probíráme jak jinak ultra témata, kdo se kam chystá atd. a cesta ubíhá vesele vpřed. Čekají na nás tři poslední kopečky. První z nich je Vlčí hora, kde to trochu foukalo div mi nevyletěl kontrolní papír z ruky. Seběhem z kopce se dostáváme do Starých Křečan kde bych se původně ani moc nezdržoval ale nakonec z toho bylo takových 10 minut. Odpípáváme 27.místo v čase 18h23min s průměrnou rychlostí 5,307km/h. 

Polívku jsem nechtěl a kofolu neměli, vzal jsem tedy za vděk rozředěným džusem. Honza mi pujčil vazelínu tak jsem se trochu pozdě ale přece promazal i když už to moc nemělo smysl byl jsem rád. Po silnici jsme se pak dostali ke kopci Vlčice, kam zase nevedla žádná cesta,naštestí najít kontrolu nebyl problém a přes Čítkův mlýn a kunratice jsme se blížili k poslednímu kopci - ke Hrázenému. Poté co jsme zavrhl myšlenku, že už dojdu bez světla jsem vytáhl čelovku a při stoupání na Hrázený jsem pomýšlel že bych byl blázen tam jít bez ní. Poslední kontrola byla označena a před námi už stála poslední meta a to cíl trasy. Mě se tenhle úsek zdál dost dlouhý, navíc začalo krápat a na pláních před Mikulášovicemi i foukat. Trochu jsme si s Honzou pohrávali s myšlenkou že bychom mohli do cíle dorazit do 21 hodin tak jsme přidali do kroku a v Mikulášovicích sbíhali kolem 3:50 min/km ale nestihli jsme to a tak po 21 hodinách 1 minutě a 25 sekundách končíme na sdíleném 27-28. místě s rychlostí 5,275km/h v místnosti plné tleskajících lidí letošní Ledopádovou stovku.

Diplom

Po velkém talíři polévky a krátkém odpočinku se zvedáme a jdeme do školy kde bylo naše ubytování. Tenhle poslední úsek byl znovu nejhorší, ale narozdíl od jarního šluknovska, kdy jsem tu pajdal pro bolest v kyčlích a s napuchlým nártem by to dnes bylo v pohodě nebýt mé blbosti nenamazat si stehna... Po sprše a přehozením se do gala se vracím zpět do hospody ( s prázdnou peněženkou) a vyhlášení CSUT. Chvíli jsme seděli na ledobále ale pak jsme šli dolu kde byl větší klid. Honza mě založil tak jsem si mohl dopřát nějaké pivo a u stolu pokecali ještě spolu s Danielem, který chudák celou trasu absolvoval v riflích ( elasťáky mu leželi doma) a dalšími kolegy než jsme se to rozhodli zabalit a vrátit se zpátky do školy do spacáku. 

Fenixy 3 mi naměřili 122 km což se od oficiálních 110,9 km dost liší, přes 120 km naměřily GPSky více lidem, otázkou je, zda to bylo ztrátou signálu ve skalách nebo po převodu na olafokilometry měla trasa více km. 

Odkazy:

web akce - zde

časomíra akce - zde

GPS záznam - zde

REPORTÁŽE:

Eliška Majorová (110km, 47. místo ( 3. žena)) ZDE

Honza Hanousek (110 km, 32. místo) ZDE

Hubert Puka (110 km, 45. místo) ZDE (polsky)

Jirka Linhart (110 km, 48. místo) FOTO

Jirka Římánek (110 km, 60. místo) ZDE

Libor Pavlík (110 km, 63. místo) ZDE

Júlia Batmendijnová (43 km na 110km trase) ZDE

Andrea Lukozsová (58 km, 37. místo) ZDE

Ilona Opltová (58 km, 63. místo) FOTO

Martin Fojtík (58 km, 66. místo) FOTO

Zdeněk Černý (38 km) FOTO

Alešovy fotky z kontrol FOTO

Honzovy fotky z kontrol FOTO

Video z Honzovy fotopasti DENNÍ a NOČNÍ

Video Jardy Ingra VIDEO

Egon na Českém rozhlasu POSLECH

Zdroj: http://eithne.pise.cz/456-brtnicke-ledopady-2016.html