Perun Skymaraton 2016

Mapa trasy

To že se zúčastním téhle srandy jsem nevěděl ještě 14 dní před závodem, v plánu jsem měl něco jiného - 25× Zdolej Ralsko, ale bylo mi jasné, že z toho sejde. Proto když se mě ptal kamarád Michael zda jdu na Peruna a že registrace stále probíhají, odpověděl jsem mu, ano :). Závod sliboval vydatnou nálož v podobě  41 km s 3195m převýšením. BTW jeho blog a zážitky z Peruna si můžete přečíst zde.

Michael nám zařídil ubytování přímo v cíli závodu na Malém Javorovém u Třince a díky jeho známostem zařídil i odvoz ze Zubří. Já se postaral o jízdenku a místenky na vlak z Prahy do Valmezu.

Sraz jsme měli na Hlavním nádraží asi půl hodinky před odjezdem vlaku, takže byl čas si ještě skočit do obchodu pro snídani. 

Ve vlaku jsem měl krapet smolíka v tom, že si ke mě sedl silně po alkoholu zapáchající pán, a ne ta pěkná slečna od naproti.

Cesta uběhla celkem rychle a mi už vystupovali ve Valašském Meziříčí, skočili jsem na oběd - polévka docela dobrá bílá česneková, sice byla hodně vlažná, ale dala se, hodnotím tak 5 bodů. K hlavnímu chodu jsem si dal grilovanou panenku s pomerančovou kaší. Jídlo to bylo chutné, ale porce byla jak pro dítě ve školce, tak to je za 6 bodů. 

Pak následoval ještě pokec s Michalovou známou - další běžkyní, se kterou jak se ukázalo budu soupeřit na Valašském kile :) z týmu 24FIT.

 Autobusem jsme se nakonec přiblížili k Tomášovi Štverákovi do Zubří a vyrazili směrem na Malý Javorový. Tam nahoře v Perunově obýváku bylo fakt nádherně, výhledy suprový, obloha azurová, příjemně osvěžují vánek prostě lahoda.

 Ubytovaní jsme byly v lyžařské chatce, pokojík malý jen tak tak ale útulný. Přehodili jsme se do běžeckého a šli na trénink v podobě seběhu z kopce k registraci a výplazu zpět na vrchol. Alespoň jsem měl malou ukázku toho co mě bude druhý den čekat. Šli jsme celkem na pohodu a ani jsem necítil těch 120 km z předchozího týdne. 

Večeře a spát. Mě se moc nedařilo usnout rušili mě sousedé z vedlejšího pokoje a vrzání podlahy od obyvatel nad námi, ale i tak jsem byl ráno dobře odpočatý. 

Ráno jsme si dali pořádnou snídani Paní se ptá co chceme? Michael kouká na lístek a říká: „asi oboje vajíčka a párky.“ Paní za barem: „Jo, tak tohle a tohle, díky“. Přišel jsem já a říkám: „a já si dám to samý.“ Paní za barem: „$%#$#@!$%????“. Michael: „a kafe, prosím“. a já: „já čaj“. to co jsem dostali nebyla skoro ani snídaně ale regulérní oběd. 

Snídoška - foto by Michael Novák

Sebrali jsme saky paky a šli na lanovku, abychom šetřili svoje kolena, která toho dnes zažijí dostatek. Panečku to byla panoramata .

 Na start dorážíme snad jako poslední. Michaela to přepadlo tak si musel odskočit na TOITOIku, moderátor už hlásí 3 min do startu, 2 min do startu, nervozita stoupá. Necelé 2 minuty do startu a jeden chlápek se mě ptá zda běžím proč nejdu na start, odvětím že čekám na kámoše. Ten po chvíli vyleze z kadibudky a já na něj „hele je už skoro start“. On „potřebuješ se rozklusat?“. já odvětím „ne“ Michael na to „Tak to máme pořád dost času.“ OK . zařadili jsme se do špalíru a odstartovali jen tak tak. 

Po startu jsem přemýšlel jak kým způsobem přistoupím k závodu, zda půjdu na pohodu, nebo se budu snažit makat. Vyhrála první možnost, užít si závod, kochat se okolím a nijak se nezrakvit. Zaplouvám tedy někam do ⅔ startovního pole a drápu se nahoru, když jsem v půlce je čelo už dávno na vrcholu. Když tam dorazím já hodím do sebe preventivní dávku Magneslife a koukám na hodinky abych si rozvrhl pravidelnou dávku solných tabletek, 1ks každou hodinu. Seběh v příjemném stovkařském tempu si užívám, kolem mě proběhne asi 30 lidí, ale mě to nevadí já si užívám beskydských kopců.

 Chytám se lidí se stejným tempem, jde jim to hůře do kopce zato mají rychlejší seběhy než já, jsou to většinou poláci takže si moc nepokecám. V druhé půlce začínám přeci jen více běhat, tělo si asi už zvyklo na to že je venku na vzduchu. 30 - 40 kilometr je nejrychlejší, kolem potkávám pár lidí co už jedou z posledního. Dva kilometry před koncem mi dochází pití tak musím vydržet, do kopců jedu hlavně na vodu a zrovna mě bude čekat Grand Finále v podobě šíleně prudkého kopce. V půli toho kopce se snažím nasát, ale nic a nahoře na kopci také. To už ale slyším moderátora a tak vím že to bude vše za mnou. 

Do cíle běžím ve výsledném čase 6h31min33s na 192. místě za 434 startujících. Jak se později dovídám Michael skončil za 6:18. 

Po sprše a hození se do gala jsem si šel užívat a nasávat příjemnou atmosféru - vyhlašování výsledků, dobíhání dalších a dalších závodníků, kofolu, pivo, tombolu (kde Michael vyhrál buff šátek - lucker jeden). Najednou to však celé skončilo, všichni se rozprchli pryč. Já šel s Michalem na večeři pobavili jsme se ještě se Samem Strakou a Annou, která vyhrála v kategorii žen.

 S Michalem řešíme zda zůstat přes noc a jet s Tomášem zpátky do Valmezu nebo se dostat do Třince cca 7 km daleko na vlak který pojede v 1:37 ráno. Nakonec se rozhodujeme pro druhou možnost a tak se zvedáme platíme a jdeme se sbalit. Čeká nás extra 7 km turistiky, nejprve dolu z kopce. Už je tma - po 21:00 a jdeme tedy velmi opatrně ani jeden z nás nemá čelovku, dole pod kopcem je to už lepší , asfalt a silnice až do Třince. Michaela trošičku bolí noha má totiž puchýř tak se díváme na zastávkách na jízdní řád ale nakonec jsme na nádraží došli po svých. 

Zbývalo už jen počkat 2,5h v zimě na vlak a pak dojet v ve vagonu který je veden jako tichý do Prahy. Ve vagonů ticho ale nebylo, okupovalo ho asi 10 našich přistěhovalců s Indickými kořeny, už jenom z přirozené obrany mého těla jsem nemohl usnout a dával bacha na věci aby mi je “omylem” neodnesli když vystupovali v České Třebové. Až potom jsem byl schopen v klidu zavřít oči, s hodinovým zpožděním kdy bylo nejprve nutné u Přelouče seškrabat mrtvého člověka z kolejí jsme dorazili do Prahy, kde jsem se rozloučili já pádil na čerňák.

Víkend byl suprově strávený, zábavný a dal jsem si i trochu do těla, příští rok snad půjdu znova a snad zase s Michaelem a snad se rozhodnu pro závodění a ne pro kochání se okolím.