neděle 29. listopadu 2015

EKUT 2015 - Extrémní kombinace v Ultratrailu

Po dlouhé době nový příspěvek - od Jarního Šluknovska - první stovky uběhlo spoustu času, stihl jsem si připsat pár dalších, a také jiných závodů, které jsem však byl líný zaznamenat na blog. Alespoň v rychlosti - proběhlo Valašské kilo (105km), Valašský hrb (30km), Týništské šlápoty ( nedokončené (68km), Hostýnská osma (66 km), Pradědova stovka ( 106 km) a zatím nejrychlejší ( ale i nejlehčí  Boubín -Libín-Kleť (106km).

Po uvedených zkušenostech jsem se rozhodl vyzkoušet něco více náročného a tím je EKUT - Extrémní kombinace v ultratrailu sestávající se ze tří samostatných závodů a to LOUČENÍ S TURISTICKÝM ROKEM a PRAŽSKOU STOVKOU ( přičemž Loučení je rozděleno na 2 závody).

celé kombinace má následující parametry:

EKUT 1 - Loučení s turistickým rokem - cca55 km a 2700m+ převýšení : start v pátek 20.11 2015 v 5:15 ráno

EKUT 2 - Loučení s turistickým rokem - cca 115 km a 5200m+ převýšení : start v pátek 20.11 2015 v 23:00 večer

EKUT 3 - Pražská stovka - cca 130 km a 5350m+ převýšení : start v pátek 4.12 2015 ve 23:30

neboli cca 300 km a 13250 m+ převýšení  ve dvou podzimních týdnech 

stránky akcí zde:


Začnu tedy popořadě

EKUT 1

V práci mrknu na hodinky, aha už je čas. Rychle vybíhám s báglem z práce dříve na autobus směr Praha, kde se mam setkat s Vláďou, Eliškou a Martinem u MC Donaldu na Zličíně. Cesta do Ústí nad Labem se zastávkou v Kralupech pro Lenku uběhla až na pár kolon  docela rychle a pohodově. Už v autě se začalo pít pivo ze dvou plechovek kolujících mezi osazenstvem ( kromě řidiče :) ), snad se to nezvrtne v něco horšího. Jako základna v Ústí posloužila tělocvična místní pionýrské organizace. Díky tomu, že jsme přijeli brzy mohli jsme si vybrat místa kam složíme své hlavy. Já se díval po místě, kde by se dalo dobře sušit prádlo, protože jsem věděl že z první etapy dorazím v mokrém a bude mi muset rychle uschnout na  etapu druhou.


V baru před tělocvičnou jsme se posilnili dalšími dvěma kousky točeného piva a později vyrazili ven do města na další kousky a také na večeři. Zapluli jsme do příjemné restaurace na Rychtě, k jednomu stolu pro 6 lidí se nás nacpalo asi 9 a ochutnávky Vojtěcha, Prokopa, Mazla a brusinkového mohlo začít. Nepobyli jsme však dlouho a vrátili se zpět na základnu. 



Já zalezl do teplého spacáku a šel spát s očekáváním co přinese páteční den, 170 km je velké číslo proto se asi  i jako mnozí jiní přesvědčuji, že jde vlastně jen o 55 km a 115 km  ve dvou částech, což už tak špatně nevypadá :) . Před spaním mě ještě navštěvuje malá myška ( teda pes ) dožadující se pohladit, ale další věci už se nesnažím vnímat a chci spát.

Probouzím se do předstartovního mumraje připravujících se lidí na etapu EKUT 1. Po prezentaci a obdržení itineráře většina lidí studuje trasu a kontroly po cestě. Po poslední kontrole zda mam vše a nic nechybí se rozhodnu, že na tuto "dětskou trasu" půjdu bez hůlek ( i když jsem později trochu litoval ). 

Zdá se, že už nastal čas tělocvična se vyprazdňuje a tak i já se pomalu chystám k odchodu k hlavnímu nádraží, kde musíme počkat na autobus, který nás odveze na místo startu. To bylo zvoleno do obce Těchlovice.

foto: Jan Sedlák
Na místě nám ještě organizátoři dávají poslední informace a chvilku potom je odstartováno. 

Po červené se celá masa lidí dala do pohybu směrem ke zřícenině Vrábinec, zpočátku po asfaltu, ale netrvalo to dlouho, cesta odbočila do lesa a začala stoupat, a na některých místech dost prudce. Každý si dovede představit jak asi vypadal terén po propršené noci a předchozím týdnu, kdo ne tomu napovím - klouzalo to a to hodně. Občas se tu musím chytit stromu, kořenů nebo čehokoliv jiného abych se udržel na nohou, nakonec se mi přeci jen podařilo vyškrábat k první kontrole, následovala však cesta zpátky. Nebylo to ale tak špatné šlo se z jiné strany a připadalo mi to méně prudké. Skončili jsme zpátky na silnici a mířili si to zpět do Těchlovic kde byla odbočka a podél nádraží a vesnicí jsme pokračovali mírním stoupáním vpřed. 

To co následovalo jsem opravdu, ale opravdu nečekal, tím mám na mysli výstup a sestup na brutální kopec jménem Stříbrný roh. Jen pro představu šlo o výstup po  mokré šotolině, kamíncích, kamení a balvanech zapadané listím, když jste udělali jeden krok mnohdy jste po tomto podkladu sjeli o dva kroky dozadu, prostě zábava, až na to, že si na ni začali stěžovat moje lýtka a těsně u vrcholu se to pravé ozvalo když se chtělo uvést do stavu křeče. Ach jo to to přichází tak rychle? po pár kilometrech? Trochu tedy zvolním a pomalu jdu ke kontrole č.2. Když musíme nahoru musíme i dolů. Seběh ze Stříbrného rohu.... co to říkám seběh? ne myslím sjezd ve dřepu dolů byl ještě zajímavější, a taky celkem nebezpečný: například jsem spustil lavinku kamínku přímo na nebohého Dalimila pode mnou a slyším  AUUU, opodál slyším padat i dost velký šutr, který měl takovou kinetickou energii, že by byl schopný někomu urazit hlavu, naštěstí pokud vím se nic zlého nikomu nestalo. Já jsem bohužel někde v půlce kopce spatně došlápl a mé protestující lýtko se mi odvděčilo křečí, auu , celý týden před závodem se prolévám Magnezií a ještě jsem si vzal 2 tabletky a stejně ta nepříjemnost přišla. Co naplat zborcený sval se pomalu uklidnil a já také, chvíli stojím, masíruji lýtko a rozhlížím se kolem na zápasící kolegy s výstupem a sestupem, na tento kopec bude jistě dost lidí vzpomínat. Pomalu pokračuji kousek stranou zpět na pěkně vypadající cestu pod Stříbrným rohem kudy naše trasa pokračovala. 

Pokračuji dále a chci  odbočit jako ti dva které jsem zahlédl přede mnou naštěstí mě zastavují jiní dva kolegové a upozorňují, že o kus dál se nachází kontrola. S díky tedy pokračuji správným směrem ke zřícenině Vraty. A ejhle další lezení tentokrát v podobě mini ferrátky v zablácených botách a po kluzkých kamenech jistě zajímavé. Já z důvodu zácpy lezu trochu kolem, ale slézám po prdeli normální cestou i když byla pořád ucpaná lidmi co se škrábali hore.

Dále cestou se na Bukovou horu potkávám pár lidí, kteří kontrolu č.3 minuli a poctivě se na ni vracejí později se dozvídám, že takových bylo hodně ( nebýt dvou kluků patřil bych i já mezi ně). Stále zvětšující se vysílač napovídal, že již brzy budu na vrcholu kopce kde by měla být živá kontrola s občerstvením. Stalo se tak a po pár metrech se objevila postava Honzy Sedláka, opodál známý samovar, ale hlavně také exkluzivní občerstvení : sladké, slané, pivo, kofola, voda ( věnečky nebyly ). Vypiji tedy půl litr kofoly a beru sušenku ( se kterou běžím ještě dalších 5 km než ji rozbalím a sním) a pokračuji dále. 


foto: Jan Sedlák
Následující trasa probíhala příjemně vlnitým a do údolí se  k Labi klesajícím terénem, ideálním pro běh. Až na pár rozpadlých chalup a krásné vyhlídky na Děčín zde nebylo nic zajímavého. Dole v Malém Březně na nás čekal Olaf se svou kontrolou a s občerstvením. Banán další kofola a musli tyčinka přišla vhod. V malé skupince lidí pokračujeme vpřed zpátky na Bukovou horu po modré, skupinka se však rychle trhá a po chvíli zase sám se po rozbahněné cestě drápu nahoru pro další půllitr kofoly.


Na rozcestí u Bukové hory však špatně zabočuji a mířím k vysílači na Humboldovu vyhlídku, sice to byl kousek, ale rozhodl jsem se slézt dolů a jít přímo po kamenech na správnou trasu. Musel jsem jít opatrně, kameny klouzali a byly porostlé mechem, nevím zda jsem radši neměl jít nazpět, ale co už. Dalším poněkud nezajímavým úsekem přes lesy, louky a zablácené cesty jsem dorazil do Zubrnice. Na cestě se objevila další překážka, kterou byl tentokrát silnici dlabající bagr a o kousek dále čerstvě položený asfalt, příjemné bylo poslechnout fandící dělníky, kteří měli zajisté zpestřený tento  den, když jim po cestě pobíhalo kolem sta lidí. Další kontrola měla být za Týništěm a následující na Pláni u rozcestníku, nikde ale nic, koukám do itineráře a má tu být  tak kde je? V tom mi do očí padne jabloň se spoustou jablek po zemi. Jedno si beru a pomalu pokračuji dále s hlavou skloněnou nad itinerářem a přemýšlím kde by měla být ta kontrola. Rozřešení mi dali až chlapci Hejkrlíkovi, kteří na mě houkli. Kontroly si všimli až na poslední chvíli kousek od jabloněna zemi, kde jsem sbíral jablko - ach ta slepota. Děkuji jim za záchranu a připojuji se k nim do další části  a to směrem na Magnetovec. V protisměru zdravím Libora Pavlíka a pokračujeme ke kamennému hřibu, kontrola tu není obcházím kámen, ale nikde nic, kontrola byla až dále na stromě.



Lesní cesta do Velkého Března pobízela k běhu tak jsem tedy běžel : " Je pěkně suchá." říkám si, ale to netuším že těsně u vesnice bude následovat 30 m dlouhý úsek s 5 cm hlubokým bahýnkem po celé šíři cesty bez možnosti projít suchou nohou :) S botami celými od bláta se tedy blížím k restauraci Adonis a zároveň vzpomínám na své dětství, protože právě do Velkého Března jsme občas jezdili k tetě a strejdovi na chalupu, která byla jen o jednu ulici vedle. Ale to už se v těch zablácených botách po od pípnutí kontroly usedám ke stolu a čekám na vývar s malinovkou. Před odchodem ještě kontroluji stav nabití hodinek a mizím ven mezi spoustu dětí, kterým zrovna skončilo vyučování. Poslední část trasy vedla přes Březí a Olšinky, a nebyla ničím zajímavá. Těsně před Ústím doháním Hejkrlíkovi a jako obvykle se na 50tém kilometru  začínám cítit v plné síle jako bych neměl v nohách ani kilometr. 


Městem tedy běžím až do cíle, chci to mít už za sebou a také se chci ještě najíst a pokusit se vyspat před další etapou.  Do cíle dorazím na 36. místě v čase 9:55:52. Rozvěšuji po židlích propocené oblečení, a po sprše a jídle se po dosti náročných 55 km zavrtávám do spacáku, abych se pokusil nabrat síly na další část, která začíná za 6 hodin.




Záznam z Fenix 3 zde

Záznam Elišky Majorové zde
Záznam Jiřího Zity zde 



EKUT 2 příště...