čtvrtek 10. prosince 2015

Pražská stovka - EKUT 3




„Čus jak pojedeš v pátek do Berouna? Vlakem? že bych se přidal“, ptám se Michala.
„jj vlakem ... Libor asi také, tak se můžeme domluvit všichni“, mi odpovídá.
„jo budu rád“, mu odpovídám
„to já taky! :)“ mi odpovídá….


Introduction



V pátek celý natěšený už stepuji na Hlavním nádraží s lístkem v ruce. Byl jsem pověřen resp. jsem se nabídl, že ho koupím a čekám na kamarády, se kterými jsem se dohodl na skupinovce. Najdeme si pěkné místečko ve vlaku a debatíme přerušeni zastávkou na Smíchově, kde se do vlaku cpe spooousta lidí s hůlkami (kam asi všichni jedou?).  Celý (anebo skoro celý) obsah vlaku vystupuje v Berouně a zamířil si to přímo do tělocvičny, kde bylo zázemí závodu.

Zdravím se se známými tvářemi a jdu se připravit na celodenní putování. Tentokrát se vybavuji i pilulkami - solné tabletky co mi koupil Michal, nějaká BCAAčka a Magneslife si dávám do pytlíčku a jsem zvědav, jestli budu mít nějaké křeče. Podle návodu ještě polykám 6 tabletek BéCéáček a balím. Jdu k dlooouhé frontě…, aha přivezli banány, když však dojdu na řadu, dostávám místo nich kartu na kontroly a itinerář škoda chuť na ně by byla…
Čím blíže se 23 hodina a 30 minuta blížila tím více se mi svíral žaludek, ještě že ty banány nebyly. Nicméně nebylo vyhnutí. Překvapen jaká je v chodbě školy kosa a jaké je venku teplo jsem vyrazil před bránu. Po Michalovi ani stopa tak snad mě dožene.


10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2 ,1 START

ACT 1 BEROUN –BEROUN 60 OLAFOkilometrů



Stoupáme na děd všichni to valí jak na rovině, jak by ne když jsem se na startu ocitl v čele. Za 10 minut jsme konečně z asfaltu na příjemně měkkém blátíčku a nohy si lahodí. Proč jsem se ale jen tak nabalil? Potím se jako vrata u chlíva, achjo v půli kopce jsem celý mokrý a rozepínám bundu a ventiluji.

Narazil na mě Michal. Prohodili jsme pár slov a chtěli jít spolu. Co se ale nestalo. Michal vyrazil z  jednoho ze seběhů dolu, bylo sice bláto, ale jeho boty držely tak běžel jak splašená kobyla. Po kiláku se otočil a já nikde. Já se za ním hnal, ale prostě byl rychlej. Neviděli jsme ještě dalších 5km. OK, toho už nedoženu, půjdu na pohodu třeba ho ještě dojdu. Došel. Ale až po následujících cca 18hodinách. Každopádně právě ta vidina ho dohnat a pokecat mě nutila se posouvat dopředu vyšším tempem než bych zvolil v případě, kdyby mi o nic nešlo.

První kilometry ubíhaly skvěle, bylo to totiž stále z kopce, stoupání přišlo až před první čipovou kontrolou. Myslel jsem, že tak někde pobíhá splašená kráva Milka a její zvon vyzvání do noci, ale nakonec to byla kontrola. Mňááám pomeranč a Kofola rychle to hodím do sebe a sbíhám dál. Co ale čert nechtěl ve Zdicích se mi začíná bortit levé lýtko.  Do křeče nepřešlo tak zpomaluju, masíruju a házím do sebe Mageslife ( měl jsem si asi dát už na startu). Předhání mě několik lidí, ale mě je to teď celkem jedno. Ve zdicích málem zakufruju, když slepě následuju holky, takže mě předchází ještě další lidi. Hned za Zdicemi se ve větší skupince zarazíme a hledáme kudy dál.

Před Vraní skálou za mnou někdo funí, nebyl to býk ale Martin Dungl, pěkně mu to běželo, zatímco já si jdu pomalu a čekám, až zabere to magnesium. Vraní skálu bych rád viděl za světla, výstup na ni byl v pohodě, sestup už se snažím zrychlit.

Další úsek bych si vybavil až pod hypnózou. Dohromady bych dal jen malé střípky v podobě Trailpoint občerstvovačky, potůčků přes cestu a mokrých bot když mi do nich nateklo, ale co si pamatuji nejvíce jsou zářící hvězdy.. U Máminky se divím, že je kontrola pod rozhlednou a ne až úplně nahoře.

V novém Jáchymově pípnu a sedám si ke stolu, zároveň se v duchu ptám co tu ještě dělá Eva Zborníková a  Martin Hlaváč. Hlad zaháním gulášovkou, žízeň po cukru Kofolou a dopuju se v podobě solné tabletky jako prevenci před křečemi. Na mobilu se před odchodem ještě podívám na průběžné výsledky.  Ajaj ten kluk je hodinu přede mnou, toho už nedoženu škoda na Loučení se sním šlo dobře…

Trasa ubíhala celkem rychle občas v nepříjemné mlze, až na Čerchov, kde jsme byli varování před pádem ze skály. Pohoda je tma není nic vidět tak čeho se bát, čekal jsem větší maso.
V následující části se mi vrátil život do žil, tak se mi daří klusat i do kopců. Přes Nižbor se dostávám na Hradiště, kde se začíná rozednívat a dokonce se mi daří i nějaké lidi míjet a předbíhat. 



Ve Stradonicích poklábosím se zvědavým pánem co se to děje, valil oči, když jsem mu říkal o 130 km okruhu Beroun – Beroun a pokračování Beroun – Praha. Cestou necestou stoupáme opět na Děd a z něho klesáme do mlhou zahaleného Berouna, brr to je kosa.

Zdá se mi, že tu jsem celkem brzo po 9,5 hodinách. Počítal bych s takovými 10,5 hodinami. Deadline byl po 12ti hodinách kdy se odváželo vše, co ve škole zůstalo. Já si tam nechal jen vodu do camelu, ale pár lidí se chtělo přezout nebo převlíknout.  Cestou míjíme borce, co už razí nahoru a mezi vilkama zdravím v protisměru Michala, před něčím mě varuje, že si nemam někam sedat, ale moc nechápu.

V depu potkávám už převlečeného Martina Hlaváče: „Nebavilo mě to. Tebe to baví?“ mi říká. „ Ano baví“ odpovídám. Navíc chci pokořit ten EKUT představuju si v duchu. Doplňuji si tu Magnezii do camelu a na občerstvovačce se láduju  pomerančema a sušenkama a zapíjím to čajem a kofolou. Strávím tu víc času, než jsem chtěl - přes 30 minut takže odcházím.


ACT 2  BEROUN – PRAHA (Modřany) 70 OLAFOKilometrů



V následujícím stoupáku na Děd (už potřetí) zdravím lidi co už ze stovek znám: v mlze Elišku a Petra Kotláře, na sluníčku kluky Hejkrlíkovi a kousek výše Libora Pavlíka a úplně na kopci Evu Zborníkovou, která popřeje, ať to mi to šlape.




Cesta rychle ubíhala, velmi hezká část na kterou rád vzpomínám byla mezi Brdačkou a Ostrým, nádherná cesta pokrytá listím, kde se super běželo. Seběhem jsem se doslal znovu do na periferii Berouna, abych později stoupal po červené mezi myslivci, kteří nikoho naštěstí nepostřelili, ač se mezi nimi našlo pár lidí pod parou až do Zdejciny.



Zde mi nějak dochází síly a dost začínají bolet stehna, seběh Zdejcinou se mi vůbec nelíbí a na cyklotrase k lávce přes Berounku mě dohání Lukáš Košťál se slovy: „ A mám tě.“ Já jen pokrčím rameny a pokračuji přes namrzlý most do Hýskova. V Hýskově doplňuji ve vietnamském obchůdku cukry v podobě jablka, čokolády a koly a razím dál. Přidávám se k jednomu klučinovi, který mě víceméně bude celou zbývající trasu táhnout dopředu, trochu kecáme, ale nebylo to jako s Michalem. Cesta nás vede na Plešivec, kamenitým, ale krásným terénem, takový kopce po kamenech mam rád jen to listí nemusím, protože chci vědět kam šlapu.

Sakra jak je to možný? 13 kiláků od chatek v Berouně a už jsme zase v Berouně? Dobře klikatá cesta to je to se musí nechat. Když míjím ceduli, na které je Beroun přeškrtnutý čarou, si v duchu říkám, že už ho snad vidím  naposledy - povedlo se. Po nějaké době narážíme na běžce, ale nemá na sobě moc bláta ani baťůžek, jen papír v ruce, zdraví nás a ptá se zda jdeme Pražskou stovku. My přitakáme a on odpovídá, že tu mají orienťák.  Vzal čáru směrem k rozhledně u Lhotky u Berouna, my vyběhli také, ale dosti pomalejším tempem. Do Vráže to byla pohoda, občas mam i ten asfalt rád alespoň jsem oklepal bláto, než jsem doběhl do hospody. Původně jsem se ani nechtěl zdržovat a uvažoval sem, že vyrazím stíhat Michala, ale nakonec jsem usedl ke stolu.

Velkou chuť na vývar nebo česnečku jsem musel zažehnat obloženou houskou. Ta se salámem mi chutnala ta se sýrem už moc ne, ani kofolu tu neměli, tím pádem jsem se tu moc nezdržel a vyplazil se ven. Auuu moje stehna ztuhlá bolí a nechce se jim nikam jít, já je přemlouvám, ať toho nechají a ploužím se z kopce ke Svatému Janu pod skalou. Jakmile mě dožene kolega, snažím se cupitat za ním a víceméně se mi to daří, i když on je očividně více v pohodě. Po krátké vracečce jdeme ve Svatém Janu ke skále, která se nad námi tyčí, kupodivu si na ni rád vylezu. Výstup nebyl ani moc náročný a ten výhled stál za to, jen mohlo méně foukat, protože jsem málem přišel o itinerář s kontrolním papírem a také jsem rychle chladl. Cestou dolů jsem se rozběhl a odpojil se od kolegy, docela se mi vrátili síly a tak jsem v běhu přes kluzké Bubovické vodopády a Královu studni až do Karlštejna.







Jako ve Vráži i zde jsem měl chuť se jen odpípnout a jít dál, ale stejně jsem si sedl a snědl bramboračku. V restauraci ještě proběhla výměna baterií do čelovky a se znovu ztuhlými stehny jsem se vyplazil ven. Než jsem rozchodil nohy, dorazil můj souputník, prohodili jsme pár slov a pokračovali vpřed, došli jsme celkem velkou skupinku lidí a zbývalo už jen nějakých 3 × 10 km. Z cesty si pamatuji akorát tak stoupání do jakého si kopce, přičemž jsme si nebyli jisti, zda kontrola už byla nebo je nahoře na kopci, dále matoucí odrazky na singletrailu, volání Olafovi u Černošic protože podle itineráře měla být kontrola u silnice pod singletrailem, a v neposlední řadě brutální stoupání na Babku. Cestou nahoru mi zavonila nějaka zpráva mrknu naní ale nemam čas do toho brutáního kopce ji číst ale je od Michala a odpovídal, že mu odešlo lýtko a na levé noze má puchýř a také že je na nádraží. Ptal se, kde jsem tak odpovídám, že 3 km od hospody a mobil jsem uložil. Trochu jsem nepochopil, že nádražím myslel tu hospodu, já si v duchu říkal, že je škoda, že to vzdal. Překvapením bylo, jak sedí v té hospodě a dost mě taky vylekal, když mě pozdravil. Chtěl jsem si dát polívku a pití, ale obsluha mě dost naštvala. Ten chlap byl tak nalitej že ani neobsluhoval lidi co chtěli polívku, a vrcholem všeho bylo, že si načepoval pivo pro sebe  pak si šel  sednout k automatu a nás všechny měl na háku. Měl jsem žízeň po sladkým a  tak jsem se naštval, že jsem z pultu vzal lahev s Fantou (no bylo tam asi 2 deci a vypil ji) vrátil jsem prázdnou i lístkem na polívku a šel ven. Opustil jsem kolegu, se kterým jsem šel až z Hýskova, on chtěl počkat na kluky co s námi šli od Karlštejna. 

Připojil jsem se tedy k Michalovi a zbytek už jsme dali spolu. Už nám to moc neběželo ale snažili jsme se o trochu rychlé tempo, kecali jsme, a cesta tak ubíhala v před. Občas nejistí jestli jsme neminuli kontrolu, kolečkem kolem kostelíka a serpentinou dolů jsme se dostali na Branický most. Ten se mi už zdál nekonečný, ale zábava měla ještě přijít.  Tolik roklí, prudkých sestupů a výstupů bych v Praze tedy nečekal, pravda v těchto končinách jsem nikdy nebyl a neznám to tu. Při sestupech už chodím jako stařec s holemi a v duchu se tomu směju.

Cíl už byl pomalu na dohled, Michal hlásí, že za 7 minut bude půlnoc, zbývalo nějakých 60, říkám mu to musíme dát, ale nakonec to bylo až 16 s po půlnoci, škoda no.
Jako vždy nás s potleskem vítají už v pohodě a převlečení závodníci a Olaf předává diplomy s medailí. Ostatní se ptali kde je jakýsi Pavel Sedlák, jenže jsme nevěděli ani já ani Michal, až když Pavel přiběhl jsem se konečně dozvěděl jméno kolegy s kterým jsem takovou dobu šel.
JOOOO je to tam! Dal jsem EKUT to je paráda, příští rok zase. Uvnitř se bouří emoce radosti. Divím se, že mi neukápla slza jako na Laginhornu nebo na Valašském kilu, asi únavou nebo už se z těch stovek stává rutina.

Do cíle dobíhají další a další tleskám, loučím se s Michalem a jeho ženou a později ještě než usnu na židli, zalezu do tělocvičny do spacáku.




Nádherně strávený víkend a Mikuláš!




Reportáže:

Radek Brunner (130 km, 1. místo) ZDE

Eliška Majorová (130 km, 127. místo) ZDE


Zuzka Urbancová (130 km, 10. místo) ROZHOVOR


Lukáš Šichta (130 km, 44. místo) ZDE


Júlia Batmendijnová (130 km, 83. místo) ZDE


Honza Hanousek (130 km, 89. místo) ZDE


Tomáš Vrzáček (130 km, 122. místo) ZDE


Jirka Římánek (170 km, 129. místo) ZDE


Jitka Křížová (130 km, 152. místo) ZDE


Georgis Fasulis (130 km, 170. místo) ZDE


Míša Stránská (70 km, 92. místo) ZDE


Michael Novák (130 km, 82. místo) ZDE


Jirka Januška - profesionální fotky - ZDE



úterý 1. prosince 2015

EKUT 2


Report Aleše Zavorala zde
Report Elišky Majorové (2. část) zde
Report Lubomíra Nového ( 87 km ) zde 



Probouzím se po několika hodinách spánku do známého mumraje a hemžení závodníků připravujících se na další část EKUT. Po registraci a přesunu na stanoviště autobusu se necháme svézt MHD kousek za Ústí do Sebuzína, kde byl start nového dobrodružství. Olaf ještě poznamená, že podle předpovědi bude mrazivé počasí (směrem ke klukům v kraťasech) a ve 23:00 odstartuje závod. První část trasy asi ještě dospávám neboť si nevybavuji (až na pár momentů) průběh trailu až do seběhu Průčelskou roklí dolu do Brné. Mezi ty momenty co mi utkvěli v hlavě patří občerstvovací stanice pod Varhoštěm, výstup na tuto rozhlednu, nádherně zářící hvězdy a drsný pád Hanči Svitákové, když zakopla o kámen a letěla obličejem přímo na kamení pod ní při seběhu z Varhoště. Díky kolegovi, který po mě houknul, jsem nepřešel odbočku do Průčelské rokle a došel na další čipovou kontrolu bez kufru. Jako vždy i v Brné bylo k dispozici přímo exkluzivní občerstvení. Zvláště pečení netopýrci  sypaní sezamem mi padli do oka, a samozřejmě Kofola. Nebylo času nazbyt a tentokrát Průčelskou roklí  po druhém břehu potoka stoupáme do kopce až na Vysoký Ostrý. Zde opět nádherný výhled nad rozzářené Ústí a okolí, ale ani souhvězdí - Orion, Velký vůz,  Kassiopeia ba ani planety Jupiter a Saturn se nenechali zahanbit. Nevím, jestli už na při výstupu na Ostrý nebo až při seběhu ke Střekovu jsem se připojil k Michaelovi Novákovi, to jsem ještě netušil, že spolu dojdeme až do cíle. Seběh ke Střekovu byl pohodový, u hradu jsem očekával tajnou kontrolu, avšak nikde nebyla. Až pod kopcem, kde na nás Egon zablikal a odškrtl tajnou kontrolu jsme se mohli občerstvit (já kofolou). Přes Masarykovo zdymadlo na druhé straně Labe a krátkém zaváhání kudy vlastně ta žlutá značka vede, pokračovalo krátké stoupání k nebeským schodům. Naše duo se změnilo v trio tím, že se k nám připojil Petr Luberda. Takto jsme pokračovali přes Vaňovský vodopád a kolem Vrkoče do Vaňova a následně pohodovým výběhem přes pohádkový, ale v ranních hodinách poněkud strašidelný  les až do bodu, kde jsme si uvědomili, že jsme zakufrovali. Bylo to kousek před Chvalovem. Mi stáli na zelené, podle itineráře jsme měli jít po psaníčku, ani jeden z nás se na rozcestníku nepodíval do papírů a takto to dopadlo. Po krátké debatě jak pokračovat padlo rozhodnutí vystoupat kopec nad námi  na správnou trasu a doufat, že nemineme kontrolu. Pěknou železniční stanici našeptávající k tomu abych si sedl a počkal na vlak do Ústí  právě ve chvíli, kdy u mě probíhala menší krize, jsem se snažil ignorovat a pokračoval za Michalem. Petr se mezitím  někde vytratil a tak  jsme stoupali po modré kolem Moravanského potoka k vodopádu a na vyhlídku k mlynářově kříži jen ve dvou. Zde ochutnávám svoji první solnou tabletku a po rozhlédnutí nad krásou údolí jsme se dostali do restaurace v Dubičkách.



 Krásná restaurace (a servírka) vybízela k odpočinku a k částečnému nabití elektroniky, kterou tahám s sebou. V restauraci nás dobíhají Petr (který se tu od nás na dobro odpojuje, když si pochutnává na palačinkách) Andy Nováková (která vzala čáru a potkáváme ji až na Milešovce) Hanča Svitáková s Luky Růžičkou (se kterými se míjím celý EKUT 1 až do Velemína) a Libor Pavlík. Skoro po 30 minutách odpočinku a dobré polévce se zvedáme od stolu, všichni jmenovaní až na Petra už odešli. 


Před rozhlednou Radejčín se připojujeme k Liborovi a pokračujeme přes  Dobkovičky, seběhem do Litochovice, traverzem přes Portu Bohemicu do Malých Žernosek. Následuje další vrchol na trase - Lovoš, kontrolu pod vrcholem někdo utrhl tak se snažíme ji naaranžovat co nejlépe tak aby byla vidět. V restauraci na vrcholu si objednáváme klobásku a limonádu, trochu se obávám, co se mnou ta mastnota udělá, ale nakonec nebyl žádný problém. Sbíháme do Oparna kde na nás čeká tajná kontrola, ačkoliv jsem vypil litr limonády ani ne před 15 minutami na Lovoši nepohrdnu dalším půl litrem Kofoly a ředkvičkou. U Opárenského hradu nás Libor posílá dopředu, takže znovu jen ve dvou pokračujeme přes Velemín a na Milešovku. Před Velemínem Michal nasazuje rychlochodecké tempo kterému nestačím, takže ho až pod Milešovku musím dobíhat :) připomnělo mi to BLK kde jsem podobně dobíhal za Honzou Týčem. Při stoupání na Milešovku, se kterou se setkáme ještě jednou nás míjí duo z Maďarska, pěkně jim to běželo. V restauraci si odpípneme kontrolu nabíjíme Fénixy a dobíjíme čočkovou polívkou svoje vlastní baterky, kofola není, musím se spokojit s malinovkou… Čeká nás asi 15km dlouhý okruh a pak zpátky do tepla, pokud to stihneme do 20 kdy tu zavírají, máme na to skoro 3 hodiny. Venku už se setmělo, takže rozsvěcujeme čelovky a sbíháme do Milešova, kde hledáme kudy dál. Michal mě posílá dál, že prý jsem rychlejší, ale já nechci jsem rád za dobrou společnost. Menší problém nastal před kontrolou  u vysoké jedle. Michalovi fenixy mu ukazovali trasu mírně doprava, ale mě rovně, zde jsme se rozdělili. Já měl štěstí a po deseti minutách zaškrtával políčko a vyčkával kdy se objeví Michal. Přiklusal za 10 minut spolu s hadem čelovek, který ho pronásledoval. Mezitím než přišel, jsem zažil zajímavé setkání se dvěma chlápky v náladě. Vyzvídali, co jako dělám sám v lese, odkud a kam jdu,  kde mam spacák a kde budu na trase spát. Od nich jsem se dozvěděl důležité informace, že v okolí není žádná hospoda, že o kus dál mají srub se spoustou pití a že cesta kudy musím, pokračuje tamtudy. Chvíli po té co odešli, dorazil Michal zapsal kontrolu a valili jsme to z koce dál. Někde zde se ve mě probudil soutěžní duch který si přál aby nás nikdo nedostihl a nepředběhl. V Černčicích pod Milešovkou dostávám šílenou chuť na malinovku, i v camelbagu moc tekutin nezbývá, proto se dohodneme, že se pokusím Milešovku zdolat rychleji. Mám na to 20 minut, doufám, že bude otevřeno, protože momentálně dost potím drahocenné tekutiny, pod vrcholem se ještě ujišťuji skupinky, která vyráží na 15km okruh zda je otevřeno. Povedlo se a v 19:58 otevírám dveře. Kontrole ohlašuji, že jsem tu podruhé a obsluze, že chci 2 litry malinovky :)  (1l pro Michala)  Dokonce dostávám i další klobásu, takže nebudu o hladu. Michal dorazil asi 10 minut po mě, ale i on po poznámce od obsluhy, že už ho tu nikdo neplatí a že to je naposledy dostává klobásu taky. Než nás a paní od kontroly obsluha vyhodí ven na mráz uběhne 30 minut v oknech druhé hospody zahlédneme naše kolegy a valíme dolů z kopce. Přeskakujeme chlapce Hejklíkovi a míříme na Kletečnou. Cestou ještě předbíháme maďary Anitu a Árona a na tajné kontrole doplňuji další půl litr kofoly. Stoupání na Kletečnou není moc označené, ale kam bychom měli jít jinam než na vrchol?  Proto stoupáme, a když vystoupáme, zapisujeme kontrolu a hned zase klesáme (ach ty kopce). Kopec to byl pěkný, kamení pod listím už znám z rána takže nic překvapivého, tu alespoň nemusím po čtyřech. Dalším nezajímavým úsekem jsme se transportovali po vlastních až do Moravan, soutěžní duch mě nutil se často otáčet a kontrolovat zda se za námi nemihotá světlo čelovek, všude samá tma. V přetopeném bistru v Moravanech, kde byla kamna rozžhavená do červena jsme zasedli a posvačili nabídnutý párek s kofolou. Na druhou stranu jsme zde díky kamnům bleskurychle uschli. Strávili jsme tu asi 20 minut dali se na odchod, v momentech kdy do dveří vstoupili Anita a Áron. Už nás čekalo jen pár kilometrů do cíle, bylo ale potřeba vyškrábat se zablácenou cestou k Josefínce, trochu lezení po kamenech, zapsání kontroly a zpět. Cestou na rozcestí se míjíme s našimi Maďary a  tak trochu zrychlujeme. Do údolí k Labi bylo nutné sestoupit po serpentinách do Vaňova a známou cestou přes vodopád a kolem Vrkoče k rozcestí na Soudný vrch. Něco se tu ale od rána změnilo, na cestě ležela utržená skála, nepamatuji se, že by tu ráno ležela, ještě že nedošlo ke zranění. Cesta na Soudný vrch byla pro mě úmorná snažil jsem se nespadl doprava, kde byl sešup ze skály.


Konečně poslední kontrola a rychle do spacáku. V cíli probouzíme Olafa a po úspěšném dokončení si dopřejeme osvěžující pivko. 

Děkuji Michalovi, že se mnou vydržel přes 100 km a taky že to i přes jeho protestující achilovky nevzdal a po 29:35:51 dorazil do cíle.

Trasu 115 km a 5200m+ společně dokončujeme na 24.- 25. místě.

Fenixí záznam zde






neděle 29. listopadu 2015

EKUT 2015 - Extrémní kombinace v Ultratrailu

Po dlouhé době nový příspěvek - od Jarního Šluknovska - první stovky uběhlo spoustu času, stihl jsem si připsat pár dalších, a také jiných závodů, které jsem však byl líný zaznamenat na blog. Alespoň v rychlosti - proběhlo Valašské kilo (105km), Valašský hrb (30km), Týništské šlápoty ( nedokončené (68km), Hostýnská osma (66 km), Pradědova stovka ( 106 km) a zatím nejrychlejší ( ale i nejlehčí  Boubín -Libín-Kleť (106km).

Po uvedených zkušenostech jsem se rozhodl vyzkoušet něco více náročného a tím je EKUT - Extrémní kombinace v ultratrailu sestávající se ze tří samostatných závodů a to LOUČENÍ S TURISTICKÝM ROKEM a PRAŽSKOU STOVKOU ( přičemž Loučení je rozděleno na 2 závody).

celé kombinace má následující parametry:

EKUT 1 - Loučení s turistickým rokem - cca55 km a 2700m+ převýšení : start v pátek 20.11 2015 v 5:15 ráno

EKUT 2 - Loučení s turistickým rokem - cca 115 km a 5200m+ převýšení : start v pátek 20.11 2015 v 23:00 večer

EKUT 3 - Pražská stovka - cca 130 km a 5350m+ převýšení : start v pátek 4.12 2015 ve 23:30

neboli cca 300 km a 13250 m+ převýšení  ve dvou podzimních týdnech 

stránky akcí zde:


Začnu tedy popořadě

EKUT 1

V práci mrknu na hodinky, aha už je čas. Rychle vybíhám s báglem z práce dříve na autobus směr Praha, kde se mam setkat s Vláďou, Eliškou a Martinem u MC Donaldu na Zličíně. Cesta do Ústí nad Labem se zastávkou v Kralupech pro Lenku uběhla až na pár kolon  docela rychle a pohodově. Už v autě se začalo pít pivo ze dvou plechovek kolujících mezi osazenstvem ( kromě řidiče :) ), snad se to nezvrtne v něco horšího. Jako základna v Ústí posloužila tělocvična místní pionýrské organizace. Díky tomu, že jsme přijeli brzy mohli jsme si vybrat místa kam složíme své hlavy. Já se díval po místě, kde by se dalo dobře sušit prádlo, protože jsem věděl že z první etapy dorazím v mokrém a bude mi muset rychle uschnout na  etapu druhou.


V baru před tělocvičnou jsme se posilnili dalšími dvěma kousky točeného piva a později vyrazili ven do města na další kousky a také na večeři. Zapluli jsme do příjemné restaurace na Rychtě, k jednomu stolu pro 6 lidí se nás nacpalo asi 9 a ochutnávky Vojtěcha, Prokopa, Mazla a brusinkového mohlo začít. Nepobyli jsme však dlouho a vrátili se zpět na základnu. 



Já zalezl do teplého spacáku a šel spát s očekáváním co přinese páteční den, 170 km je velké číslo proto se asi  i jako mnozí jiní přesvědčuji, že jde vlastně jen o 55 km a 115 km  ve dvou částech, což už tak špatně nevypadá :) . Před spaním mě ještě navštěvuje malá myška ( teda pes ) dožadující se pohladit, ale další věci už se nesnažím vnímat a chci spát.

Probouzím se do předstartovního mumraje připravujících se lidí na etapu EKUT 1. Po prezentaci a obdržení itineráře většina lidí studuje trasu a kontroly po cestě. Po poslední kontrole zda mam vše a nic nechybí se rozhodnu, že na tuto "dětskou trasu" půjdu bez hůlek ( i když jsem později trochu litoval ). 

Zdá se, že už nastal čas tělocvična se vyprazdňuje a tak i já se pomalu chystám k odchodu k hlavnímu nádraží, kde musíme počkat na autobus, který nás odveze na místo startu. To bylo zvoleno do obce Těchlovice.

foto: Jan Sedlák
Na místě nám ještě organizátoři dávají poslední informace a chvilku potom je odstartováno. 

Po červené se celá masa lidí dala do pohybu směrem ke zřícenině Vrábinec, zpočátku po asfaltu, ale netrvalo to dlouho, cesta odbočila do lesa a začala stoupat, a na některých místech dost prudce. Každý si dovede představit jak asi vypadal terén po propršené noci a předchozím týdnu, kdo ne tomu napovím - klouzalo to a to hodně. Občas se tu musím chytit stromu, kořenů nebo čehokoliv jiného abych se udržel na nohou, nakonec se mi přeci jen podařilo vyškrábat k první kontrole, následovala však cesta zpátky. Nebylo to ale tak špatné šlo se z jiné strany a připadalo mi to méně prudké. Skončili jsme zpátky na silnici a mířili si to zpět do Těchlovic kde byla odbočka a podél nádraží a vesnicí jsme pokračovali mírním stoupáním vpřed. 

To co následovalo jsem opravdu, ale opravdu nečekal, tím mám na mysli výstup a sestup na brutální kopec jménem Stříbrný roh. Jen pro představu šlo o výstup po  mokré šotolině, kamíncích, kamení a balvanech zapadané listím, když jste udělali jeden krok mnohdy jste po tomto podkladu sjeli o dva kroky dozadu, prostě zábava, až na to, že si na ni začali stěžovat moje lýtka a těsně u vrcholu se to pravé ozvalo když se chtělo uvést do stavu křeče. Ach jo to to přichází tak rychle? po pár kilometrech? Trochu tedy zvolním a pomalu jdu ke kontrole č.2. Když musíme nahoru musíme i dolů. Seběh ze Stříbrného rohu.... co to říkám seběh? ne myslím sjezd ve dřepu dolů byl ještě zajímavější, a taky celkem nebezpečný: například jsem spustil lavinku kamínku přímo na nebohého Dalimila pode mnou a slyším  AUUU, opodál slyším padat i dost velký šutr, který měl takovou kinetickou energii, že by byl schopný někomu urazit hlavu, naštěstí pokud vím se nic zlého nikomu nestalo. Já jsem bohužel někde v půlce kopce spatně došlápl a mé protestující lýtko se mi odvděčilo křečí, auu , celý týden před závodem se prolévám Magnezií a ještě jsem si vzal 2 tabletky a stejně ta nepříjemnost přišla. Co naplat zborcený sval se pomalu uklidnil a já také, chvíli stojím, masíruji lýtko a rozhlížím se kolem na zápasící kolegy s výstupem a sestupem, na tento kopec bude jistě dost lidí vzpomínat. Pomalu pokračuji kousek stranou zpět na pěkně vypadající cestu pod Stříbrným rohem kudy naše trasa pokračovala. 

Pokračuji dále a chci  odbočit jako ti dva které jsem zahlédl přede mnou naštěstí mě zastavují jiní dva kolegové a upozorňují, že o kus dál se nachází kontrola. S díky tedy pokračuji správným směrem ke zřícenině Vraty. A ejhle další lezení tentokrát v podobě mini ferrátky v zablácených botách a po kluzkých kamenech jistě zajímavé. Já z důvodu zácpy lezu trochu kolem, ale slézám po prdeli normální cestou i když byla pořád ucpaná lidmi co se škrábali hore.

Dále cestou se na Bukovou horu potkávám pár lidí, kteří kontrolu č.3 minuli a poctivě se na ni vracejí později se dozvídám, že takových bylo hodně ( nebýt dvou kluků patřil bych i já mezi ně). Stále zvětšující se vysílač napovídal, že již brzy budu na vrcholu kopce kde by měla být živá kontrola s občerstvením. Stalo se tak a po pár metrech se objevila postava Honzy Sedláka, opodál známý samovar, ale hlavně také exkluzivní občerstvení : sladké, slané, pivo, kofola, voda ( věnečky nebyly ). Vypiji tedy půl litr kofoly a beru sušenku ( se kterou běžím ještě dalších 5 km než ji rozbalím a sním) a pokračuji dále. 


foto: Jan Sedlák
Následující trasa probíhala příjemně vlnitým a do údolí se  k Labi klesajícím terénem, ideálním pro běh. Až na pár rozpadlých chalup a krásné vyhlídky na Děčín zde nebylo nic zajímavého. Dole v Malém Březně na nás čekal Olaf se svou kontrolou a s občerstvením. Banán další kofola a musli tyčinka přišla vhod. V malé skupince lidí pokračujeme vpřed zpátky na Bukovou horu po modré, skupinka se však rychle trhá a po chvíli zase sám se po rozbahněné cestě drápu nahoru pro další půllitr kofoly.


Na rozcestí u Bukové hory však špatně zabočuji a mířím k vysílači na Humboldovu vyhlídku, sice to byl kousek, ale rozhodl jsem se slézt dolů a jít přímo po kamenech na správnou trasu. Musel jsem jít opatrně, kameny klouzali a byly porostlé mechem, nevím zda jsem radši neměl jít nazpět, ale co už. Dalším poněkud nezajímavým úsekem přes lesy, louky a zablácené cesty jsem dorazil do Zubrnice. Na cestě se objevila další překážka, kterou byl tentokrát silnici dlabající bagr a o kousek dále čerstvě položený asfalt, příjemné bylo poslechnout fandící dělníky, kteří měli zajisté zpestřený tento  den, když jim po cestě pobíhalo kolem sta lidí. Další kontrola měla být za Týništěm a následující na Pláni u rozcestníku, nikde ale nic, koukám do itineráře a má tu být  tak kde je? V tom mi do očí padne jabloň se spoustou jablek po zemi. Jedno si beru a pomalu pokračuji dále s hlavou skloněnou nad itinerářem a přemýšlím kde by měla být ta kontrola. Rozřešení mi dali až chlapci Hejkrlíkovi, kteří na mě houkli. Kontroly si všimli až na poslední chvíli kousek od jabloněna zemi, kde jsem sbíral jablko - ach ta slepota. Děkuji jim za záchranu a připojuji se k nim do další části  a to směrem na Magnetovec. V protisměru zdravím Libora Pavlíka a pokračujeme ke kamennému hřibu, kontrola tu není obcházím kámen, ale nikde nic, kontrola byla až dále na stromě.



Lesní cesta do Velkého Března pobízela k běhu tak jsem tedy běžel : " Je pěkně suchá." říkám si, ale to netuším že těsně u vesnice bude následovat 30 m dlouhý úsek s 5 cm hlubokým bahýnkem po celé šíři cesty bez možnosti projít suchou nohou :) S botami celými od bláta se tedy blížím k restauraci Adonis a zároveň vzpomínám na své dětství, protože právě do Velkého Března jsme občas jezdili k tetě a strejdovi na chalupu, která byla jen o jednu ulici vedle. Ale to už se v těch zablácených botách po od pípnutí kontroly usedám ke stolu a čekám na vývar s malinovkou. Před odchodem ještě kontroluji stav nabití hodinek a mizím ven mezi spoustu dětí, kterým zrovna skončilo vyučování. Poslední část trasy vedla přes Březí a Olšinky, a nebyla ničím zajímavá. Těsně před Ústím doháním Hejkrlíkovi a jako obvykle se na 50tém kilometru  začínám cítit v plné síle jako bych neměl v nohách ani kilometr. 


Městem tedy běžím až do cíle, chci to mít už za sebou a také se chci ještě najíst a pokusit se vyspat před další etapou.  Do cíle dorazím na 36. místě v čase 9:55:52. Rozvěšuji po židlích propocené oblečení, a po sprše a jídle se po dosti náročných 55 km zavrtávám do spacáku, abych se pokusil nabrat síly na další část, která začíná za 6 hodin.




Záznam z Fenix 3 zde

Záznam Elišky Majorové zde
Záznam Jiřího Zity zde 



EKUT 2 příště...


neděle 10. května 2015

Zajímavé akce za poslední měsíc

 Masaryk Run 11.4 2015

     Týden po stodeseti kilometrovém ultratrailu Jarním Šluknovském, jsem byl společně se svým kamarádem Pepou Kohoutkem přihlášen na 10 km dlouhý závod na brněnském Masarykově okruhu. Trochu jsem se toho obával - po stovce mě bolel nárt ještě ve středu. Každý den byla přes noc noha zabalena v igelitu a namazána ibalginem, trochu mě i bolela kolena, ale ostatní se zdálo býti v pořádku. Ani jsem si nemohl vyzkoušet nové boty Mizuno Wave Rider 18, které jsem si na silniční závody pořídil, abych nohy co nejvíce šetřil. 
       V sobotu jsem na výlet do Brna vytáhl i ségru, dojeli jsme do Prahy a přesedli do žlutého autobusu Student Agency. Oba jsme si pustili film We are the Millers a po dvou a půl hodině už jsme vystupovali na zastávce v Brně. 
       Po krátkém hledání Pepy a čekání na jeho přítelkyni Lídu jsme vyrazili na okruh za Brnem. Po příjezdu už bylo všude v okolí plno běžců, mladých i starších ale i lidí, kteří přišli jen fandit. Zbývalo se zaregistrovat, vyzvednout si startovní tašku se startovním číslem, funkčním šátkem a dalšími maličkostmi.






       Hodinu před začátkem jsem se nadopoval dvěma brufeny pro případ utlumení bolesti nártu. Před námi ještě startovali ti nejmenší na tratích 200m a starší na 1500m. 




Pak přišla řada na nás. Přes tisíc běžců a běžkyň se seřadilo na startovní čáru. A bylo vystartováno ! Běžel jsem opatrně, ale nárt mě nijak nebolel, zato kolena o kterých jsem nevěděl, že by mě měla bolet bolela dost, každopádně se to dalo vydržet. Pepa  byl někde vepředu a já si běžel svým tempem. Bylo docela horko a na trati, která nebyla rovná a kde se běželo i do kopce, prý zkolabovalo pár běžců. Já běžel se zavřenýma očima  a snažil jsem se taky nesložit :) Blbec v zateplených leginách :)




A povedlo se.  Po 48 minutách a 29 sekundách jsem byl v cíli, s tak bolestivými koleny, které jsem nemohl skoro ani ohnout jsem si zaběhl sedm osobních rekordů :D .V cíli bylo pro závodníky připraveno  občerstvení takže jsme pojedli banán, koláč, jablko a vše zapili nealko pivem. Počkali jsme ještě na vyhlášení tomboly - bohužel žádná  výhra a po vyhlášení jsme jeli zpátky do Brna, kde jsme se stavili ještě na večeři. Nakonec nás Pepa s Lídou odvezli na autobusové nádraží a Studentem jsme jeli zpátky do Prahy, kde na nás vyzvedl strejda, protože tak pozdě už nic do Mladé Boleslavi nejede. 

- kolena jsem měl úplně rozbitá a nemohl jsem po dlouhém klidovém stavu skoro chodit hlavně ze schodů, asi následek stokilometrového ultra, přeci jen nejsem zatím tak natrénovaný a asi jsem si je přetížil a ani ty dva brufeny nepomohli
- nárt byl zcela vpořádku 
- v jednom stánku jsem si nechal zatejpovat koleno - nejsem přesvědčen jestli to funguje
- v botách se běželo skvěle
- na trati ležela lákavě vyhlížející 200kč bankovka, spoustu lidí přede mnou ji nezvedlo a ani lid za mnou, když jsem se otáčel, asi tam leží dodnes. ale měl jsem chuť - zaplatila by se mi jedna cesta autobusem do Prahy :)
- s Pepou jsme se dohodli, že pojedeme ještě s pár lidmi do Skotska ( bohužel v termínu  Krakonošovy stovky)

záznam trasy zde


Night Run Ostrava 18.4 2015

Chceme čisté Beskydy 18.4 2015

Day run - 19.4 2015 

  Týden později a já znovu vyrážím na Moravu :) Tentokrát severněji od Brna, přesněji do Rožnova pod Radhoštěm, kde mají svoji základnu moji kamarádi Pavel Matyščák - Matyp a Aleš Cahlík - Numbone, které jsem poznal během svých hráčských let v onlině hře LOTRO. S Matypem jsem se viděl na rozdíl od některých lidí ze hry asi nejvícekrát, ať už během oficiálních LOTRO srazů, nebo jsem přijel jen na návštěvu k němu a za Numbonem. Pokaždé byl přichystán výborný program na víkend: turistika po Beskydech, koupání ve Valmezkém bazénu, jízda po cyklotrase podél Bečvy,  grilování a pití alkoholu :)


  V týdnu jsem radši neběhal kolena mě bolela po Masaryk runu ještě v úterý :( V práci jsem si vzal na pátek a pondělí dovču a  na Moravu tedy vyrážím už v pátek ráno. V 10:50 vystupuji ve Valašském Meziříčí z vlaku, Matyp a Numbone pracují nedaleko, takže mě Matyp vyzvedl a ještě na chvíli jsme se stavili u něho v kanceláři, v 11:10 byl odjezd do Rožnova. Cestou  jsme nakoupili v obchodě pár věcí a dorazili  k Matypovi domů. Po krátkém oddechu a mém ubytování započala příprava jídlo. Matyp vykostil 2 kuřata - prsní steaky na sobotu stehna na neděli, skelet na kuřecí vývar. Já upekl pro rodinku koláč - piškot s kiwi v želatině. Pomáhala i Matypova dcera Nikita, která přišla ze školy :) Pak přišla i jeho manželka Blanka.
  Páteční program byl jednoduchý - návštěva Rožnovského pivovaru :) Asi v v pět jsme s Matypem vyrazili, přibrali ještě jeho souseda a dorazili do plné restaurace v pivovaru o chvíli naštěstí bylo kam sednout a nakonec přišel i Numbone. Pivečko měli dobré - dal jsem si dvě řezané a jedno třešňové.


Nechtěli jsme se tu však moc zdržet, protože nás v sobotu čekal celodenní program, proto jsme livli pivovar celkem brzo asi v osm. Než jsem přišli k Matypovi domů, navštívili jsme ještě  souseda, který byl s námi v pivovaru a dali si u něj ve sklepě dvě piva a později u dalšího souseda jsem ochutnal jeho pálenku z malin.:)

  V sobotu ráno po vydatné snídani jsme se s Matypem připravili vyrazit čistit Beskydy také  spolu s Numbonem, který dorazil k Matypovi před dům.


V plánu bylo čištění trasy na Velký Javorník, nasbírali jsme celkem dost odpadků asi 5 pytlů. Je vidět, že někteří si neváží naší krásné přírody.  Na Javorníku bylo sběrné místo, v kontejneru už nějaké odpadky byli, mě asi nejvíce zaujala železná odpadní trubka v novinách a na facebooku pak byli i obrázky nálezu plaveckých ploutví a podobných kuriozit. Dostali jsme odznáček a šli jsme se posilnit zlatavým mokem do místní restaurace. Potom jsme  s Matypem šli na,  kde hodně foukalo, tak rychle šup dolů. V sobotu vlastně byla dost zima a cestou při sběru odpadků mi mrzli ruce. Při výstupu a sestupu na rozhlednu mě začali znovu bolet kolena tak jako před týdnem po Masarykově běhu ach jo:(










Dolů z kopce jsem se tedy táhl pomalu a snažil jsem se šetřit, čekal mě přeci jen večer závod v Ostravě :) Kousek jsme chtěli doběhnout, ale to vůbec nešlo.

Doma u Matypa už čekal připravený dobrý oběd a po něm na mě sedla únava takže jsem šel zalehnou a chrnět načež jsem musel zase v 17:30 vstát a připravit se na noční běh v Ostravě. Zatejpoval jsem si obě kolena a doufal, že závod odeběhnu.

Já a Matyp jsme byli přihlášeni na 10 km trať, Blanka a Nikita byly přihlášeny v rámci rodinného běhu na 5 km. Dále běžela i část rožnovských hobíků, které jsem tak měl možnost poznat. Po registraci před startem jsme se ještě šli zahřát do restaurace a dokoupit tričko s motivem nočního běhu. Ve 20:30 dav čítající přes 500 závodníků rozsvítil svoje čelovky a  vyrazil vpřed. Čekali nás celkem dvě kolečka parkem a nábřežím u řeky Ostravice, rodinný běh jeden okruh. V parku byla cesta pěkná - asfalt a dlažba, ale na nábřeží to byl samý kamínek a pod mosty velké vystouplé kameny, kde musel člověk přibrzdit aby nezakopl.



     Do cíle jsem dorazil v čase 47:25 - takže další osobní rekord : ).  Dobelhal jsem se k mojí skupince a po společném fotu jsme se rozjeli nazpět do Rožnova. Cestou jsme také vysadili Nikitu u babičky a dědy a pokračovali domů kde byla naplánována after party s Rožnovskými hobíky.








Na neděli byl plánován DAY RUN, ale vzhledem ke stavu mojich kolenou  jsme vymýšleli jinou kratší běžeckou trasu nebo běh zrušit. Nakonec jsme přeci jen šli vyběhnout ven. První kilometr po rovině jsem spíše cupital : ( záchranou pro mě byl první kopeček a posléze stoupání. Jiný tlak, který působí při stoupání do kopce na kolena mi dovolil trochu běžet nebo spíše klusat.








Dorazili jsem k chatě mír, kde jsem se měl rozhodnout zda pokračovat nebo se vrátit, cítil jsem se že zvládnu více a tak jsme tedy pokračovali dále po vrstevnici až pod Radhošť, na který jsme se dostali po cestě, po níž v zimě chodí Matyp, Blanka a Nikita jezdit na běžkách. Na vrcholu v chatě jsme se občerstvili pivem a polévkou a domluvili jsme se, že se rozdělíme Matyp běžel dolů a já poklusával a v půli kopce vlivem nárazů jen šel a dole pod kopce spíš sunul. 




Každopádně domů jsem dorazil a záchranka nebyla třeba :) Zbytek dne se odpočívalo já si z Niki zahrál Minecraft, večer jsme si pustili film s Funesem a šli spát. 
V pondělí ráno jsem s Matypem jel do Valmezu kde mě vyhodil tam kde mě v pátek nabral rozloučili jsme se a já po 30 minutách nasedl na vlak směr Mladá Boleslav. 

záznam ze závodu night run zde
záznam z day runu zde

Očista turistické naučné trasy Chlum - 25.4 2015

 

V pondělí, když jsem jel od Matypa z Moravy jsem se rozhodl jet k rodičům do Nepřevázky a ne hned domu do MB, bylo nádherně co bych tedy dělal v paneláku.. Cestou z nádraží jsem si na nástěnce v Nepřevázce všiml pozvánky na úklid nedávno cca rok staré naučné stezky Chlum pod vedením Milady Vrbové z ZO ČSOP Klenice. Řekl jsem si, že když můžu uklízet v Beskydech, bude fajn přiložit pomocnou ruku i kousek za chatou u rodičů. 


  Následující týden jsem se tedy vydal do vsi k hospodě, kde byl sraz účastníků. Sešlo se nás si 20 včetně dvou mrňousů stále v kočárku :) Na trase, kterou jsme, ale neprošli celou bylo nasbíráno asi 6 pytlů s odpadky. Během cesty nám p. Vrbová vyprávěla zajímavosti z okolí, názvy květin, které zrovna u cesty kvetly, takže jsem byl obohacen o další informace, a dozvěděl jsem se, že kousek od naší chalupy je nejcennější místo z celého Chlumu, kde rostou ty nevzácnější květiny. 







Akce byla zakončena opékáním párků kousek od hospody, kde byl ráno sraz účastníků. Kolena dávala o sobě mírně vědět - sakryš kdy mě přestanou bolet? V neděli doma zkouším trochu běhat asi 5 km. Po 3 kilometrech mě začali zase bolet kolena ach jo :(  Nebolí sice tak jako před týdnem a celkem rychle i bolest odeznívá ale  víc jak 10 km bych běžet po nechtěl.


Víkend 1.5 - 3. 5 2015

Nědělo se nic. Jen jsem v pátek sekal trávu a šel si zaběhat asi 11 km, od půli trasy mě kolena začínají znovu bolet, ale není to nic hrozného, po doběhnutí mě celkem rychle bolet přestávají a spíše bolí večer když ležím v posteli. V sobotu nás navštívil můj kolega z práce s jeho 2 holkama, aby si vyzkoušeli chytat ryby v našem rybníčku na zahradě. V neděli vybíhám na radouč dávám si jen 6 km a kolena jsou celkem OK. Proto v pondělí zkouším 13.5 km a kolena jsou úplně OK JUPÍ po měsíci uff. Nicméně si ta měsíční přestávka vyžádala svoji dan a při běhu funím a mám tep přes 170.



25 x Zdolej Ralsko

Tuto zajímavou akci jsem zahlédl na facebooku, když se na ni přihlásili Milan s Michalem, já jsem však neměl nikoho s kým bych toto podnikl. Myšlenku zúčastnit se sám jsem zatratil po útrapách s koleny a navíc by to byla nuda chodit nevím kolikrát do stejného kopce a nazpátek sám. Cílem bylo zdolat kopec se 400 m převýšením tolikrát, aby byl dosažen počet 25ti výstupů a sestupů, přičemž se výstup počítal pro každého člena v teamu. ( 2 museli jít 12x + jeden ješte jednou, čtyřčlenný team 6x a jeden z nich 7x , 25 členná skupina jen jednou). Matyp mi na to nic moc neřekl ( nakonec v tento den běžel 70 km ultra v rámci jeho výzvy Matyp se vrací domů) a já se tedy začal poohlížet po náhradě.

Nicméně ve středu mi na facebook napsala neznámá Anna Markvartová, že jim v teamu 2 lidi odpadli a jestli tedy nechci jít s nimi. Takže proč ne - půjdu.

V sobotu jsem stával ve 4 ráno, abych stihl start v 9 hodin v Novinách pod Ralskem, ve svátek totiž nic moc nejelo. V 7:20 jsem vystoupil v Mimoňi z vlaku a vydal se směrem k Ralsku, musel jsem překonat ten kopec, abych se dostal na start u Novin. Cesta byla dlouhá 10 km a nijak jsem nepospíchal do 9 bylo času dost. Cestou mě napadlo se zeptat organizátora Jirky Musila jestli si můžu pro můj team tento výstup započítat, byl jsem rád že ano :) V 8:30 jsem byl na startu, ale ostatní členové nikde běžel jsem tedy ještě 1.5 km do vsi a hledal bohužel nikde nikdo, telefonní číslo na Annu jsem neměl a na facebook messengera neodpovídala (pak jsem se dozvěděl že nemá mobilní data). Vracel jsem se tedy zpět a tu najednou přibrzdilo auto, oddychl jsem si když jsem v něm uviděl zbytek teamu. Taky nevěděli kam mají zajet tak si to střihli polní cestou na start pod les ( mohli mě vzít sebou a nemusel jsem ten 1,5 km jít zase nazpátek :) ).Tam jsem tedy zakempili koupili jsme si trička, zapsali si účast a převlékli se a vyrazili do kopce. V půlce kopce jsme potkali sebíhajícího Michala s kamarádem, mě vrtalo v hlavě kde je Milan ( nakonec prý nejel). Cestou jsem poslouchal rozhovory Anny, Honzy a Karla takže nebyla nuda.




U hradu teda zříceniny Ralsko pomalované azbukou (díky za úpravu památky Rusáci) jsme dostali razítko za výstup a po krátkém odpočinku jsme běželi dolu nazpátek na start. První kolo nám trvalo 50 minut, další kolečka se prodlužovala ani ne tak rychlostí výstupu a sestupu ale časem stráveným odpočinkem.







Lidí na trase bylo dost hlavně mezi 12 hodinou kdy na Ralsko putovali 25 členné teamy složené hlavně z dětí. Poslední kolo se k nám při výstupu ješte přidal Michal s kamarádem, po chvilce pokračovali seběhem z Ralska.



My nahoře ješte seděli a definitivně se rozhodlo, že je to kolo poslední (správně jsme měli jít ještě 2x) aby stihli dojet domů na hokej. Dole jsme dostali upomínkové předměty a dali si pivko a rozloučili se s pořadateli. Mě jel vlak v 16 hodin, takže jsem se nechal odvést na nádraží a pokračoval domů.



Pro mě tato akce sloužila hlavně jako tréning na Valašský hrb a zátěžový test kolen, oddychl jsem si že jsou konečně OK.


Převýšení mých 5 výstupů je cca 1900 m nahoru a 1900 m dolů na trase o délce cca 33 km.


záznam trasy zde - příchod z Mimoňe
a zde výstupy od Novin