neděle 7. února 2016



Brtnické Ledopády 2016


Mapa závodu

Jupí!!! Všude je sníh. Běhání v měkké bílé pokrývce mám hodně rád, ale moc si toho u nás v nížině neužiji, takže se vyřádím až v Českosaském Švýcarsku a na okraji Lužických hor. Toto si v duchu říkám při běhu po Ještědském hřebeni, týden před touto akcičkou. Čím více se, ale onen páteční večer blížil, tím více stoupala teplota na teploměru a sníh mizel. Ok budou to tedy Brtnické blátopády, hlavně že bude alespoň něco. 



Profil trasy dle Fenix 3

Páteční den byl trochu hektický, ráno jsem letěl do Prahy na kliniku na vyšetření, kde mi rozkapali oči (čehož jsem se trochu bál abych pak viděl na cestu závodu). Po různých měřeních zraku mi řekli, že mých -8,5 dioptrií je hodně a vzhledem k tloušťce mé rohovky mi nakonec ty oči neofrézují laserem jedině by mi implantovali umělé čočky za fůru peněz. Trochu zklamaný z toho, že se budu muset dále patlat s kontaktními čočkami a brýlemi jsem se vrátil domů trochu prospat. (pozn. v jiné klinice mi to udělají prý se vejdu do bezpečné zóny jen tak tak)

O pár hodin později následovala cesta zpět do Prahy na Hlavní nádraží kde byl sraz s Alešem, který se nakonec rozhodl jet i když tentokrát nepoběží, zato se ujal úřadu dobrovolníka na kontrolách a také fotografa. V průběhu jízdy autem jsem se ještě snažil trochu odpočinout, ale moc to nešlo.

Po příjezdu se rychle přesouváme do školy, kde v přeplněných třídách hledáme místo kam si rozložit svoje saky paky. S úspěchem nacházíme plácek v jedné ze tříd a připravujeme se nadcházející dálkový pochod. Zde jsem však udělal jednu velkou chybu - nepromazal jsem se vazelínou, já ji totiž neměl a od nikoho si ji nepůjčil, špatně jsem udělal a špatně pak později i dopadl.... Nezvykle brzký start ve 21:30 se pomalu blížil a houf natěšených rychlíků, chodoběžců a turistů se natěsnal před startovní pásku. 

Na registraci - foto: Aleš Zavoral

3, 2, 1, start - asfaltkou Mikulášovicemi a následným mírným stoupáním jsme se dostali do lesa. Již zde se mnozí přesvědčili nad zrádností zledovatělého terénu a první ledopády byly na světě. Mě se naštěstí podařilo vždy podklouznutí vybrat a ani jednou se nesvalit na zem a i když jsem v batohu nesmeky měl nechtělo se mi je vyndávat a nasazovat, protože jsem s nimi ještě neběžel a třeba by to udělalo více škody než užitku. 

Haloo, jdete špatně na nás křičí zezadu, abychom se vrátili na odbočku po modré, mě se to ale moc nezdálo, šipička na Fénixech mi ukazovala dopředu tak jsem běžel dál. Ajtakrajta, kufr a hned na začátku, mi blesklo hlavou když jsem se po necelých 2 km zleva napojil na správnou trasu a zprava běžel had čelovek, propad hoooodně dozadu (ostatní běželi jen 300m úsek zatímco ti kteří běželi spatně se napojili po již zmíněných 2 km), co naplat. I dioda v čelovce začala pohasínat, aha zapomněl jsem vyměnit baterie, tak až na první živé kontrole. 

Ta byla po 6,2 km od startu kam se dostávám na 26. místě v čase 44min30s -- 8,360km/hod. Nechci se zde moc zdržovat a tak nejrychleji co to jde měním baterky do čelovky, vůbec mi to nejde a přibíhá více a více lidí což mě dost znervózňuje. Nakonec se operace podařila a s pětiminutovou ztrátou jsem vyběhl na trasu. Na klikatící se cestě podél Brtnického potoka potkávám v protisměru Filipa, Vláďu a Mášu, kterýma jsem se tu potkal minulý rok a popil trochu piva. Měl jsem v plánu se s nimi sejít na alespoň na “jedno” ale osud tomu nepřál. 

Trochu jsem se zamyslel: Ach minulý rok to bylo vlastně poprvé co jsem se odhodlal zúčastnit se podobné akce, moje první ultra - Brtnická padesátka. Ach ty doby kdy jsem na netu četl a nemohl se odtrhnout od zápisků účastníků. Toto uteklo a dnes sedím v autě vedle eithne.pise, vezl mě beranyduc.webnode a s ultraBárou jsem běžel z Ještedu nedávno. Sakryš podklouznutí na ledu musím se víc soustředit :) Při těch myšlenkách na doby minulé, ale cesta celkem rychle utíkala a já se ocitl na Tokáni kde se křížila trasa, nojo ale kam dál, stejnou otázku si pokládala skupinka asi 15 lidí která doběhla ve stejný čas na stejné místo. Po chvilce se vydáváme správným směrem do Rynartic vstříc druhé živé kontole. Zde na kontrolu na 24,5 km dobíhám na 17. místě v čase 3h3m30s s průměrnou rychlostí 8.009km/h.

Docela hladový do sebe házím vynikající gulášovou polévku, zároveň jsem překvapen tím, že je polévka k dispozici samoobslužně v mísách a každý si může nalít a nemusí čekat na obsluhu. Vypařuje se ve mě i 1 l kofoly, cestou jsem totiž zjistil, že mam nějak ucpanou hadičku od camelu a nemůžu sát vodu, na jedné z pozdějších kontrol jsem to vyřešil ale do té doby jsem v případě potřeby cucal zmrzlý sníh...

Chvíli po odchodu mě jako vždy mezi 20 - 30km začínají odmlouvat lýtka, jedno i druhé má náběh na křeč, srkám proto Magneslife a přecházím do chůze. V těchto místech je na trase také největší převýšení a s ním i nejvyšší kopec - Studenec (737 m.n.m). Cesta na něj byla o naraženou prdel, všude led a sněhová břečka a protože jsem na zemi skončit nechtěl, mačky ani nesmeky neměl, šel jsem rychlostí šneka. Kontrola byla až na vrcholku rozhledny, kde jsme se mohli pokochat výhledem do tmy, ale na dlouhé okounění to nebylo.  Nahoře dost foukalo tak hurá dolů. Jít z namrzlého kopce bylo ještě horší něž nahoru, radši jsem slezl z cesty a šel podél v zasněženém kamení a náhodou to byl dobrý nápad, protože jsem bez újmy na zdraví stál po chvíli na cestičce pokryté listím. Lýtka se už uklidnila tak jsem mohl klusat dál na Zlatý vrch. Škoda, že byla tma a Zlatý vrch se nemohl ukázat v celé své kráse, jeho typicky hexagonálně odloučený čedič si musím prohlédnout někdy v budoucnu i za dne.

Zlatý vrch foto:1eskymak.rajce.net (zdroj zde)

O pár kilometrů dál následoval další výstup na kopec - Pustý zámek. Použít řetězy ve skále a zahrát si tak na lezení po ferratě bylo tentokrát zbytečné, kluzko zde nebylo, nebyla zde však ani fixa pro označení kontrolního bodu, tak bylo potřeba místo s kontrolou nafotit. U kopce Střední vrch si pamatuju jen to, že mi natekla ledová voda do bot, na druhou stranu to bylo dobře, protože mě to probudilo a než jsem došel k dalšímu vrchu byla bota stejně suchá. 

Ten následující vrch se jmenoval Ovčácký vrch. Podle mě, ale nikdo jiný než ovce, nebo stovka ultra bláznů na vrcholek nechodí, cestou nahoru jsem se totiž prodíral skrze mladé stromky a vyhýbal se bobkům jakési zvěře, pohodlná turistické stezka nikde :D. No co,  orientaci by v tomto případě zvládlo i 5tileté dítě, kontrola je na vrcholu takže směle přímo do kopce začárat políčko v kontrolní kartě. Pod kopcem ve vesnici Prysk byla třetí živá kontrola, dobíhám na 27. místě v čase 6h52min s průměrnou rychlostí 6,363 km/h. 

Zde v bistru jdu ihned po pomerančích a banánech, piju trochu čaje a ionťáku, moc se zde ale nezdržuji a vyrážím vpřed ( asi jsem zde udělal chybu a měl si dát více jídla ).

Olafova trasa nás teď vedla více do civilizace přes Kamenický Šenov, kde jsem málem zakufroval, když jsem přeběhl zatáčku po zelené před kolejemi a běžel dál dolů z kopce až do České Kamenice. Mezi těmito dvěma městy byl ještě vsazen výstup na Zámecký vrch s jeho romantickou zříceninou hradu Kamenice. 

Zámecký vrch foto:mapy.cz ( zdroj zde)

V probouzející se České Kamenici na náměstí řeším kudy dál, máme jít po modré ale z náměstí vedou dvě. Než jsem našel na mobilu správnou trasu doběhl mě Radek Eschler. Připojil jsem se k němu a začali kecat. Rozhovor se stočil i na boty, já mu ukázal svoje roztrhané Inov8 a říkám, že je mám z Valmezu a měl jsem je prvně na Valašském kilu, nakonec se z něho vyklubal kluk, který s parťákem (který běžel Ledopádovou stovku také) stáli na bedně o jedno místo výše:) Radek měl, ale více energie a mě nějak docházela navíc jsem začínal mít hlad. Jídlo jsem si nebral žádné a musel jsem vydržet až na kontrolu ve Vysoké lípě, trochu jsem také doufal, že by mohla být někde tajná kontrola ale bohužel nebyla. Na jedné ze skal mi Radek trochu poodeběhl a já zakufroval vylezl jsem až na okraji skály a bylo mi jasné, že bez lezeckých cajků a lana to nedám, vrátil jsem se tedy a připojil jsem se na správnou trasu ve chvíli kdy přibíhala Kristýna Hájková (první žena která nakonec doběhla do cíle) spolu kolegou. Zavěsil jsem se tedy za ně a doběhl s nimi až na další živou kontrolu ve Vysoké lípě s Alešem a Evou. 

Pípnul jsem si u nich 30té místo v čase 10h 53min s průměrnou rychlostí 5,764 km/h. Radek se už pomalu zvedal a já si teprve zabořil lžíci do bramboračky, neodolal jsem ani mňamózně vypadajícímu kousku štrúdlu a cukrem nasycenou kofolou, přitom jsem vytahal z batohu kabely a nabíjel hodinky. Trochu jsem se zde zdržel asi na 15 min a odpočíval. Na kontrole jsem také potkal Honzu Týče, se kterým jsem přes 30km běžel a doběhl do cíle na Boubín- Libín- Kleti. z kontroly jsem vyběhl dříve, ale na zřícenině Šaunštejn už mě dostihl a dokonce předběhl. Zřícenina byla krásná, škoda že bylo málo času se pokochat, ale přece závodím :) 

Těsný prostor


Před dvěma roky bych ani ke kontrole nahoru nevylezl a určitě bych se zasekl na žebříku, který vedl úzkou štěrbinou, můj o skálu se odírající batoh by mohl vyprávět .. Najednou přišlo to nejkrásnější z trati po naučné stezce Jetřichovické stěny, nádherné výhledy, skály a mezi tím traverzující stezka po okraji. S Honzou se pořád míjíme až to vypadá že nakonec budeme pokračovat spolu. před námi se objevuje kvatrillion schodů na Mariinu vyhlídku, mě se do žil ale vrátil život a cítil jsem se jako na startovní čáře, vysoké schody jsem tak bral málem ne po dvou a předběhl pár závodníků přede mnou. Šup dolů a nahoru na Vilemíninu vyhlídku a zpět na Tokáň kde se křížila trasa z rána až do restaurace kde jsem na 28. místě v čase 13h38min s průměrnou rychlostí 5,400km/h. 

Mariina vyhlídka foto: Řeřicha Daniel ( zdroj zde )

Mariina vyhlídka foto: Lupomeský Borek ( zdroj zde)

Vilemínina vyhlídka foto: foto.mapy.cz ( zdroj zde)


Kdo si mě pozdravil, ale nezaregistroval jsem hned kdo to byl až na druhý pokus. V rohu hospody seděl Ondra Musil spolu s pěknou babou šli dnes dětskou trasu, přisedl jsem tedy k nim s plným talířem gulášové polévky a kofolou a baštil jsem novou energii. Trochu jsme pokecali a od stolu vyráželi společně jen každý na jinou stranu - padesátkaři šli v protisměru. Před hospodou mě ještě popřál štěstí Honzík s ultrapsem Bárou a já vyrazil na závěrečnou etapu závodu. Následovali Úzké schody, další žebříky, a schody, ideální challenge pro psí závodníky, kterých bylo spolu s Bárou celkem dost. Idylický výlet do skal se ale začal kazit a někde na následující cyklotrase se mi začali dost nepříjemně zakusovat spodky do stehen, trochu mě to trápilo už asi od 30km, ale dalo se to ignorovat, teď už nikoliv. Jediné co jsem měl a dalo se použít byly papírové kapesníčky, přiložil jsem je tedy na rozedřená místa ze kterých teklo cosi, a snažil se pokračovat a vytěsnit bolest z hlavy. 

Cesta do Kyjova po cyklotrase a asfaltové silnici byla celkem nudná až na jednu veselou vsuvku: na dva vyzvídající turisty, kteří jako mnoho dalších nevěřilo že na 100km trase závodníci nespí. Jakmile se zabočilo mezi ploty po Koglerově NS začal zase ten správný trail podél zříceniny Kyjovského hradu, dokud nebyl násilně ukončen zledovatělou silnicí s milionem turistů. Zde byla doopravdy koncentrace mimořádná setkávalo se tu několik různě dlouhých tras. V kyjovském údolí se mělo nacházet to podle čeho má tato akce jméno a tím jsou ledopády, ty byly sice několika násobně větší než minulý rok touto dobou, ale nebyly narostlé do celé své krásy. U turistického mostu na tajné kontrole o které nikdo nevěděl, že tam bude, se to hemžilo lidmi, dokonce se vetřeli i turisté kteří k nám nepatřili a přesto svařáček,nebo pivo od milých poradatelů dostali. Já si zde žaludek zaplnil párkem a chlebem, hořčice už došla a kofolou. Trochu jsem ji nalil i do camelbagu, protože mi už došla po opravě hadičky voda.

VĚNEČKY - poprvé jsem o nich četl na Eliščině blogu, a poprvé jsme měl tu čest je ochutnat v Děčíně na Jarním šluknovsku a uznal, že jsou opravdu výborné a při zakousnutí se vám vlije do žil vlna rozkoše. Už když jsem vbíhal ke Kyjovskému hrádku jsem je měl v mé mysli, a tak nechápu jak jsem se proboha na toto podpultové zboží zapomněl zeptat . Vzpomněl jsem si na ně až pro pohledu na fotku na které se Eliška těma věnečkama láduje :( no nic třeba příště :)

Ledopád Sloup - letos


Ledopád Sloup - loňský rok

Odbočkou po zelené se dostáváme k dalšímu ledopádu a nazpátek si ještě zaškrtávám kontrolu na Brtnickém hrádku. U posledního ledopádu mě dohání Honza Týče a přidává se ke mně ( vydržíme spolu posledních cca 25 km až do konce) . Probíráme jak jinak ultra témata, kdo se kam chystá atd. a cesta ubíhá vesele vpřed. Čekají na nás tři poslední kopečky. První z nich je Vlčí hora, kde to trochu foukalo div mi nevyletěl kontrolní papír z ruky. Seběhem z kopce se dostáváme do Starých Křečan kde bych se původně ani moc nezdržoval ale nakonec z toho bylo takových 10 minut. Odpípáváme 27.místo v čase 18h23min s průměrnou rychlostí 5,307km/h. 

Polívku jsem nechtěl a kofolu neměli, vzal jsem tedy za vděk rozředěným džusem. Honza mi pujčil vazelínu tak jsem se trochu pozdě ale přece promazal i když už to moc nemělo smysl byl jsem rád. Po silnici jsme se pak dostali ke kopci Vlčice, kam zase nevedla žádná cesta,naštestí najít kontrolu nebyl problém a přes Čítkův mlýn a kunratice jsme se blížili k poslednímu kopci - ke Hrázenému. Poté co jsme zavrhl myšlenku, že už dojdu bez světla jsem vytáhl čelovku a při stoupání na Hrázený jsem pomýšlel že bych byl blázen tam jít bez ní. Poslední kontrola byla označena a před námi už stála poslední meta a to cíl trasy. Mě se tenhle úsek zdál dost dlouhý, navíc začalo krápat a na pláních před Mikulášovicemi i foukat. Trochu jsme si s Honzou pohrávali s myšlenkou že bychom mohli do cíle dorazit do 21 hodin tak jsme přidali do kroku a v Mikulášovicích sbíhali kolem 3:50 min/km ale nestihli jsme to a tak po 21 hodinách 1 minutě a 25 sekundách končíme na sdíleném 27-28. místě s rychlostí 5,275km/h v místnosti plné tleskajících lidí letošní Ledopádovou stovku.

Diplom
Po velkém talíři polévky a krátkém odpočinku se zvedáme a jdeme do školy kde bylo naše ubytování. Tenhle poslední úsek byl znovu nejhorší, ale narozdíl od jarního šluknovska, kdy jsem tu pajdal pro bolest v kyčlích a s napuchlým nártem by to dnes bylo v pohodě nebýt mé blbosti nenamazat si stehna... Po sprše a přehozením se do gala se vracím zpět do hospody ( s prázdnou peněženkou) a vyhlášení CSUT. Chvíli jsme seděli na ledobále ale pak jsme šli dolu kde byl větší klid. Honza mě založil tak jsem si mohl dopřát nějaké pivo a u stolu pokecali ještě spolu s Danielem, který chudák celou trasu absolvoval v riflích ( elasťáky mu leželi doma) a dalšími kolegy než jsme se to rozhodli zabalit a vrátit se zpátky do školy do spacáku. 

Fenixy 3 mi naměřili 122 km což se od oficiálních 110,9 km dost liší, přes 120 km naměřily GPSky více lidem, otázkou je, zda to bylo ztrátou signálu ve skalách nebo po převodu na olafokilometry měla trasa více km. 

Odkazy:

web akce - zde
časomíra akce - zde
GPS záznam - zde

REPORTÁŽE:

Eliška Majorová (110km, 47. místo ( 3. žena)) ZDE
Honza Hanousek (110 km, 32. místo) ZDE
Hubert Puka (110 km, 45. místo) ZDE (polsky)
Jirka Linhart (110 km, 48. místo) FOTO
Jirka Římánek (110 km, 60. místo) ZDE
Libor Pavlík (110 km, 63. místo) ZDE
Júlia Batmendijnová (43 km na 110km trase) ZDE
Andrea Lukozsová (58 km, 37. místo) ZDE
Ilona Opltová (58 km, 63. místo) FOTO
Martin Fojtík (58 km, 66. místo) FOTO
Zdeněk Černý (38 km) FOTO
Alešovy fotky z kontrol FOTO
Honzovy fotky z kontrol FOTO
Video z Honzovy fotopasti DENNÍ a NOČNÍ
Video Jardy Ingra VIDEO
Egon na Českém rozhlasu POSLECH


Zdroj: http://eithne.pise.cz/456-brtnicke-ledopady-2016.html

Žádné komentáře:

Okomentovat